Jednu ze základních skupin odstartují Liberečtí v sobotu duelem s Mariánskými Lázněmi. „Soutěže družstev mě opravdu baví, v Česku ji hraju už dlouho a jsem členem polského daviscupového týmu. Těším se,“ tvrdí 32letý Lukasz Kubot, 170. tenista žebříčku ATP ve dvouhře a osmnáctka v deblu.
Jak se zrodilo vaše angažmá v LTK Liberec?
Jsem už od roku 2005 hráčem TK Neridé, se kterým jsem dvakrát českou extraligu vyhrál, ale klub se letos do soutěže nepřihlásil. Takže v tomto ročníku budu reprezentovat Liberec a táhlo mě to sem i proto, že kapitán libereckého týmu Jan Stočes je mým osobním trenérem. Tyto zápasy jsou pro mě výbornou přípravou na začátek příští sezony.
Jak se vám zamlouvá prostředí v liberecké hale?
Už jsem tady párkrát trénoval předtím. Povrch je tady hodně specifický, na koberci se už skoro vůbec nehraje. Je dobrý pro ty hráče, kteří se snaží hrát útočný tenis na síti. Myslím, že bude málo výměn zezadu a to je pro diváky hodně atraktivní.
Vašimi soupeři o jedno postupové místo do finálové skupiny jsou Mariánské Lázně a v pondělí Pardubice, jak vidíte šance Liberce podle soupisek?
Oba týmy mají nahlášené výborné hráče z první světové stovky nebo dvoustovky, takže to budou velmi dobré zápasy. Je to otevřené, šance všech týmů jsou vyrovnané, ale hrajeme doma a věřím, že díky podpoře fanoušků postoupí Liberec.
V týmu jste jedničkou, cítíte na sobě tlak, že se od vás budou čekat body?
Samozřejmě. Dostal jsem důvěru a očekávají se ode mě výhry. Na druhou stranu jsem v plné přípravě po delším zranění a v týmových soutěží nebývá důležité postavení na žebříčku, ale aktuální forma.
Jaké zranění jste léčil?
Po Wimbledonu jsem měl problémy s patou a nehrál tři měsíce. Momentálně je naštěstí všechno vyřešené.
Jak vzpomínáte na letošní leden v Austrálii a triumf ve čtyřhře se Švédem Lindstedtem?
Mám samozřejmě jen super vzpomínky a už se těším na návrat do Austrálie, i když vím, že na mně bude padat velký tlak jako na obhájce. Do sezony už ale vstoupí s novým parťákem Francouzem Chardym. S Lindstedtem jsme byli tehdy nasazená čtrnáctka a na cestě k titulu jsme překonali jednu krizi s párem Melo-Dodig, ale zvládli jsme to, přestože to nebyl od nás dobrý tenisový výkon. Pak už to šlo nahoru a v semifinále a ve finále jsme odehráli nejlepší zápasy. Ve čtyřhře to byl samozřejmě největší úspěch v kariéře. Na stejnou úroveň vítězství na Australian Open stavím ve dvouhře postup do čtvrtfinále Wimbledonu v loňském roce.
Jakých vítězství ve dvouhře si zatím ve vaší kariéře ceníte nejvíc?
Nad Roddickem, Monfilsem a na Rolland Garros nad Almagrem, který byl tehdy světovou jedenáctkou.
