"Určitě se budu dívat a doufám, že se probojuje do finále," přál si jeho bývalý trenér. A toto přání se mu splnilo. "Podle světových tabulek by mohl být do pátého místa. Musíme doufat, že to bude ještě lepší."
Znojil má na Prášilově sportovní cestě velký podíl, i když se podobným řečem brání. "Velkou zásluhu má jeho trenér Petr Stehlík. Laďa sice potenciál měl už v Olomouci, ale Petr to z něj v lepších podmínkách Dukly dokázal dostat," zdůrazňuje trenér, který v květnu oslavil 77 let.
Stále vede na stadionu Lokomotivy svou tréninkovou skupinu a šíří slávu své olomoucké vrhačské školy. "Jsem takový netrenér," říká o sobě se vší skromností.
Jak dlouho se vlastně trenérské práci věnujete?
Asi od sedmnácti, takže se dá říct šedesát let.
Začal jste tedy už při své závodní kariéře?
Na plný úvazek to dělám od nějakých třiceti let. Ale už když jsem měl těch osmnáct, tak jsem vedl kladiváře Řehana, který vyhrál přebor republiky v dorostu, přestože jsem tomu moc nerozuměl. Přišli jsme a házeli jsme tak dlouho, dokud jsme mohli. Nedělali jsme z toho žádnou vědu. Taky jsem trénoval svého bratra, který měl dorostenecký rekord v kouli. Pak jsem byl dva roky v Dukle, a když se profesionálním trenérům nechtělo, zavolali mě a já jsem za ně zaskočil. Nejdřív na jednotlivé tréninky, pak už jsem místo nich jezdil s dorostenci na soustředění. Tam jsem vlastně začal trénovat oficiálně.
To bylo kdy?
V roce 1958, za éry Emila Zátopka. Dělal šéftrenéra v Dukle a jeho hlavní deviza byla trénovat, trénovat, trénovat. Jako závodníci jsme měli na stadionu vždycky hlídku, jestli nás jde Emil zkontrolovat. On nesnesl, když jsme byli na hřišti a netrénovali jsme. Měli jsme třeba už půl hodiny po tréninku, ale když hlídka zahlásila, že Emil jde, museli jsme všichni zase začít trénovat. Dopadlo to asi tak, jak nemělo, většina z nás se zranila kvůli přetrénování. Neměli jsme regeneraci, ale to byly začátky, kdy se ještě nevědělo, že trénink musí mít nějakou variabilitu. Člověk vydrží hrozně moc, ale musí mít odpočinek. Tenkrát Emil makal od rána do večera a my jsme si mysleli, že čím víc budeme trénovat, tím budeme lepší. Ale tak to nefunguje.
Jaké bylo spolupracovat se slavným Zátopkem?
Měli jsme z něj ohromný respekt. Sloužil jsem tam jako voják základní službu. Byl k nám přátelský a dobře jsme s ním vycházeli.
Mohl jste některé z jeho metod zařadit do svých tréninků?
To byly vražedné metody. Opakované čtyřstovky, osmistovky, o tom by ale mohli vyprávět spíše běžci.
V čem je tedy kouzlo vašich metod? Vrhači z olomouckého klubu od žáků až po juniory pravidelně sbírají medaile.
Nejsem profesionální trenér, jsem spíš důchodce, který se sem chodí v první řadě bavit. Systém, který s dětmi dělám, má určité zásady, například je nekárám a netrestám. Každý občas udělá chybu, tak se jim to snažím vysvětlit a řeknu jim, co mají dělat, a buď se podle toho řídí, nebo ne. Je to na základě absolutní dobrovolnosti, nechci nikoho tlačit. Musí v první řadě chtít sami hodně trénovat a já jim říkám, kudy cesta nevede. Ale jsou desítky způsobů, jak trénovat, ať už je to z hlediska metodiky, nebo posilování. My to děláme tak, na Ukrajině nebo v Americe jinak.
Takže sázíte na přátelský přístup?
Se všemi svěřenci máme přátelské vztahy a na začátku tréninku si všichni podáváme ruku. Každý trenér si časem najde svůj způsob, ten můj je na dobrovolnosti. Nejsem tlačený výsledky jako ve vrcholovém středisku, kde jsou odměňovaní podle medailí. Když děti na trénink přijdou, přijdou, když ne, je to jejich věc. Je to možná z hlediska jiných trenérů neobvyklé. Někdo třeba nechce moc běhat. Tak mu vysvětlím, proč by měl, ale jestli nechce, tak neběhá. Některá děvčata nechtějí posilovat, tak to nedělají, i když je to základ.
Jak může existovat vrhač bez posilování?
Zbraňková loni vyhrála žákovské přebory v kouli výkonem 13,72 asi o metr před ostatními a přitom měla na benčpresu zvednuto pětatřicet kilo, což je nic. Čili neměla ani sílu ani odraz a šla přes techniku. Na úroveň v dorosteneckém věku se tedy dá dostat i bez posilování. Když ale chce být vrhač na úrovni, musí být silný jak vzpěrač, rychlý jak sprinter a mít odraz jak skokan. Konkrétně Laďa Prášil, přestože váží 140 kilo, tak z místa skočí sounož kolem tří metrů. Navíc ještě musí být schopen naučit se techniku.
Přestože jsou vaše metody na dobrovolné bázi, máte úspěchy. Čím to?
Můj systém se za desítky roků vytříbil a je hrozně jednoduchý. Letos mám asi patnáct atletů ve skupině. Některé jsem to naučil a mají nějakou úroveň, takže to učí ty mladší. I kdybych tu nebyl, jsou schopní sami pokračovat. Je to výhoda i proto, že trénuji kouli, disk i kladivo, každý sektor je na olomouckém stadionu jinde, jenže za atlety zodpovídám z hlediska bezpečnosti, že nedojde k úrazu.
A to je vše?
Občas napíšu tréninkových plán, ti starší už si je píší sami a radí mladším. Nejdůležitější je dát jim základy. Na závodníkovi pak je, jestli chce makat, nebo ne. Někdy si připadám spíš jako dispečer. Chodím mezi sektory, občas něco řeknu nebo pochválím a ono to kupodivu funguje. Samozřejmě základ je, že atlet musí být zdravý a pracovitý. I z průměrných jedinců se dá v dorostu udělat dobrý vrhač na úroveň třetího v republice, pro vrchol ale už musí mít dispozice. U vrhů je výhoda, že hodně záleží na technice. Pokud ji umí, tak se nějaké nedostatky ztratí.
To však není případ Ladislava Prášila. Pamatujete, kdy jste ho začal trénovat?
Přišel ve čtrnácti letech, někdy v půlce sezony a hodil čtyřkilovou koulí asi 9,5 metru. Nic moc, to zvládne třeba dalších dvacet lidí, ale uměl rozvíjet své schopnosti silové i odrazové. Udělal pár tréninků a už jeho výkony letěly nahoru. Tam, kde se někdo zlepšil o metr, tak Laďa třeba o tři. Byla radost s ním spolupracovat.
Kdy se začal prosazovat?
Už v šestnácti ukazoval talent a byl nejlepší v republice. Na mistrovství světa ale většinou nějak moc neuspěl. Ne že by neměl výkonnost, ale nepodal výkon z důvodů nezkušenosti. Byl z toho vyjukaný. Také to měl složité kvůli dojíždění, je ze Šternberka. To znamenalo brzo ráno vstávat kvůli škole, neměl čas snídat, po škole oběd a pak trénink. Než se dostal domů, bylo sedm večer, navečeřel se a měl se ještě po těžkém tréninku učit. Bylo to pro něho dost náročné. Tím, že dojížděl, tak měl i špatnou životosprávu, takže mi bylo jasné, že když se dostane do lepších podmínek, musí vyletět.
Takže když se ve dvaceti rozhodoval, co dál, doporučil jste mu odchod do Dukly?
Jet na Duklu byl náš společný záměr, podmínky jsou tam o stupeň lepší než v Olomouci. Já svoje svěřence tlačím do toho, aby si udělali vysokou školu, tak Laďa v lednu začal studovat ekonomku. Nevidím jen sport, vždycky vidím i to, že se může sportovci něco stát, ze dne na den může skončit, tak aby i na tohle byl nachystaný. Vždycky když jsem měl nějaké dobré závodníky a viděl jsem, že přerostli naše poměry, tak jsem pomáhal do větších klubů, ať už to bylo do Olympu, nebo do Dukly. Laďa má nakročeno na velké výsledky, záleží ale na zdraví.
Vzpomínám, že když odcházel, říkal, jak vám děkuje.
Je málomluvný, ale dost chytrý, nadprůměrně inteligentní. Vevnitř to s ním ale hraje. Jak se někdy zasekne... Ví, co chce, a má pevnou vůli, jinak by to ani nemohl dělat. Vrhy jsou těžká disciplína. Člověk na sebe musí být tvrdý a Laďa, i když dělá dojem flegmatika, tak se dokáže zatnout a jít tvrdě za svým. Laďa je i charakterově pevný. Nekouří. Hodně lidí, když přijde do Prahy, tak se jako první naučí chlastat pivo. To u Ladi nehrozí, má nějaké mantinely. Nesnesu, aby moji závodníci kouřili.
Takže trénink je u vás dobrovolný, ale cigarety nesnesete?
Nikdo za poslední roky to nedělá. Taky do osmnácti nesmí mít ani kapku alkoholu. Když něco oslavujeme, tak starší dostanou dvě deci vína, ale mladším dám několik litrů mléka. Je to trochu provokace, ale podle mě na tom hodně záleží.
Byly v kariéře Prášila nějaké zlomové okamžiky?
To snad ani ne. Spíš měl problémy se zraněním kolena. Jeho trénink byl omezený tím, že třeba rok nemohl běhat a museli jsme vyřadit odrazy. Snažili jsme se, aby dostal péči, opakovaně byl na magnetických rezonancích, ale myslím, že nic konkrétního nenašli.
V březnu vyhrál na halovém evropském šampionátu svou první medaili - bronzovou. Je to první z vašich svěřenců, který došel tak daleko?
Zatím brali umístění spíš v juniorských kategoriích. V dospělých jsem nějakým způsobem spolupracoval s Gejzou Valentem, ale spíše jsme se míjeli. Fakt je to, že většinou se to láme kolem osmnácti let. Někdo začne dělat vysokou školu mimo Olomouc a hodně lidí se ztratí z atletiky. Někdo jde do vrcholového sportu, do vrcholových středisek. Spousta lidí tam odtud odešla a většinou to nedotáhnou až tak daleko. Často ze zdravotních důvodů.
Čekal jste, že by se Prášil mohl začít tak prosazovat?
Určitě. I v Olomouci by hodil 19,5 metru, ale nemáme tu zajištěné kvalitní stravování, nedávno jsme neměli ještě regeneraci a on na ni ani neměl čas. Stačilo mu vytvořit podmínky a ukázalo se to. Jsem přesvědčený, že ještě neřekl poslední slovo.
Jaký je tréninkový typ?
Laďa má 202 centimetrů, je silný, rychlý a dobře se učí techniku. Často jsme byli limitovaní tím jeho kolenem. Když už někdo hází takové výkony, v dorostu měl skoro 20 metrů šestikilovkou, tak klouby na to musí být adaptované. My jsme asi nebyli dostatečně na té úrovni a možná z toho vznikly jeho problémy se zraněním. Laďa musí být pracovitý, bez toho to nejde. Na vrcholové úrovni, kde se trénuje třeba desetkrát týdně, musí být zdravý, odolný proti nemocem a úrazům. Jsou lidé, kteří dají pár tréninků s chřipkou, a když mu naložíte, tak se to pozná.
Bavili jsme se o tom, že působí navenek flegmaticky. Letos se začíná dostávat na největší mítinky. Ani ty ho nerozhodí?
Ne. Není zmatkař, vždycky ten tlak okolí, který může být i velký, zvládá dobře. Jsou lidi, kteří od přírody mají schopnost na tréninku nezářit, ale v závodě házet o metr dál. Druhý typ to má naopak, na tréninku hází výkony, v závodech to ale neprodá. Laďa hází spíš o něco dál na závodech. Je soutěživý.
Takže má všechno, co by budoucí šampion měl mít?
Rozhodně. A že by zpychl, to nehrozí. Je svůj. Nedá se zmanipulovat. On ví svoje a jde si svojí cestou. Má to v hlavě srovnané.
Vyrůstá v Olomouci další vrhač, který by mohl jít v jeho stopách?
Martin Novák, který hodil letos 18,42 a mohl by taky uspět (na červencovém ME do 23 let v Tampere skončil v kouli šestý). Měří 196 centimetrů, do výšky skočí 185, nad hlavu zvedne činku 160 kilogramů a bude mít 21 let. Pak tu mám dorostence, co loni hodil dorosteneckou koulí 17,50, ale má něco se zápěstím. To je problém u vrhačů - prsty, zápěstí, nejsou totiž od přírody pro tuto námahu stavěné a vrh koulí je pro ně něco uměle vytvořeného. Vždycky je to tedy v závislosti na zdraví. Pokud je, může trenér atletovi naložit.
U koulařů tedy nejvíce trpí zápěstí a prsty?
Ano, šlacha někdy praská. Je také důležité posílit a udělat si zádové svaly. Když jsou záda, můžeš dělat dřepy, Martin Novák udělal dřep s 220 kily. Jedna z věcí, které si považuju, že jsem zatím nikoho nezmrzačil, i když je to někdy na hraně. Člověk si říká: přidat, ubrat. Přece jen naše podmínky nejsou takové jako v Dukle. Když někdo potřebuje lékaře, musí se čekat a ani z hlediska regenerace to není ideální. Ale jak říkám, zatím jsem naštěstí nikoho nezmrzačil.
Navíc díky vám mají už dlouhé roky olomoučtí vrhači výborný zvuk.
Nesnáším poplácávání po ramenou. Dělám to proto, že mě to baví. Navíc jsem si vědomý, že je spoustu jiných trenérů, bezejmenných, kteří to dělají třeba lépe než já. Jsou pracovitější nebo chytřejší, ale nemají takové podmínky, jako jsou v Olomouci, takže o nich není slyšet. Ty výsledky tedy nejsou jen trenéra Znojila, ale všech, kteří tu vytvářejí podmínky, v nichž můžeme trénovat.
