VIDEO: Jak oštěpař Železný trénuje své následovníky

Dlouhá léta házel oštěpem nejlépe na světě. Teď předává svoje umění jiným. Jan Železný, světový rekordman, trojnásobný olympijský vítěz a mistr světa, si v roli trenéra lebedí. Podívejte se, jak učí svoje svěřence. Tentokrát bez oštěpu.

Devadesát devět schodů strmé tribuny stadionu Juliska stoupá do výšky. "Máme je běžet nahoru celý?" obrací se oštěpař Petr Frydrych na svého trenéra. "Do půlky," odvětí Železný, jenž svěřence vyšle vzhůru čtyřikrát. Sám moc dobře ví, jak náročná tahle dřina je. "Že bych si v zimní přípravě chtěl znovu vyběhnout desetkrát duklácké schody, to tedy ne," řekne s úsměvem.

Jan Železný odpovídal čtenářům

Atletický styl života miloval. "Je to krásná práce na vzduchu." Díky trenéřině u něj zůstává. Opírá se o zábradlí a pozoruje trojici svěřenců, jak zdolávají rovinky. "Nechoďte je úplně pomalu," uděluje pokyny. "Ale moc toho nenamluvím," dodává. Jarmila Klimešová, jediná žena ve skupině, zvedá při běhu ruce nad hlavu. "Změní si tak těžiště," vysvětluje Železný.

Ve skupině má světový rekordman čtyři "žáky", vedle Klimešové ještě Petra Frydrycha a Jana Syrovátka. Poslední člen, Vítězslav Veselý, trénuje zatím osamocen. "Víc než čtyři lidi zvládat nejde. Když jsou při tréninku ještě rozdělení, jste po tom dni úplně vysátí. Obdivuju učitele," říká Železný. "Nejhorší na trenérské práci je, že máte čtyři hlavy a čtyři názory a musíte v tom plavat a unést to, což je největší rozdíl mezi prací závodníka a trenéra."

Tři svoje svěřence vysílá do posilovny cvičit s "medíky", tedy medicinbaly. Sám zamíří na druhý konec stadionu za Veselým, který už má za sebou šest výběhů do schodů. Teď jej trenér pozoruje, jak si přidává rovinky v oštěpařském postoji. "Rozběhl jsem to volně," říká Veselý při třetím pokusu. "Ale kdyby jsi se touhle rychlostí rozběhl s klackem, bylo by to dobrý," odvětí trenér.

Klacek říká oštěpu, který pro tentokrát zůstává uschován. "Za týden házíme tak třikrát, víckrát to nemá cenu. Technika už se pak nedá zvládat. Záleží na tom, jak svěřenci závodí. Koulí se dá házet častěji, ale oštěp bolí víc. Je to 35 metrů běhu v co největší rychlosti a k tomu potřebujete rotaci a koordinaci. Oštěp je hodně náročný," líčí Železný.

I proto se svěřenců hodně vyptává na pocity a zejména v létě se neřídí pevně danými tréninkovými rozpisy. "Někdy si napíšete plán na dva týdny a pak ho můžete druhý den roztrhat. V zimě má trénink přesnou skladbu." Svěřence učí to, co dělal sám. "Nic extrémně nového se vymyslet nedá, oštěp má své vzorce."

Seriál

Reportáž z tréninku Jana Železného je druhou částí videoseriálu iDNES.cz. První díl o regeneraci Romana Šebrleho po desetiboji naleznete ZDE.

A tak teď Veselý míří do koulařského kruhu, z jehož hrany nejprve hází čtyřkilovou koulí oběma rukama dopředu a poté pozadu přes hlavu. Železný mu označuje místa dopadů klacíkem. "Koule je na výbušnost a kotníky," vysvětluje. "Dej tam tu pánev," radí Veselému. Tomu se jeho hod nelíbí. "Ale to právě bylo ono," oponuje Železný.

Na svěřence křikne málokdy. Vzpomene si totiž, jaký sám uměl být na trenéry morous. "Měl jsem svou hlavu. Takže jsem trpělivý. Závodníci mají své problémy, já taky," říká. "Razím to, že oni rozhodují o svém osudu. Oni musejí mít touhu něco dokázat. Ode mě mají dostat podporu a zkušenosti. Závodník dělá trenéra, ne naopak."

I proto je zatím se čtyřkou svěřenců spokojený. Věří, že se jeho "studenti" vyšplhají výš. I když to třeba nemusí přinést rekordy a velké medaile, které sbíral on. Neděsí ho pověst skvostného závodníka, ale horšího kouče.

"Z toho nemám strach. Netrénuju pro všechny ostatní, ale pro sebe. Prověřuju si svoje schopnosti. Mohl jsem trénovat nějaký supertalent. Pak by se říkalo: to je vynikající trenér, protože má medailistu. Ale nebyla by to pravda," namítá Železný. "Jestli moji svěřenci nikdy nic nevyhrajou, ale dosáhnou svého maxima, budu spokojený. l když jednou bych ten supertalent chtěl trénovat."

veselý trenérovi netyká, i když může

Jen těžko by oštěpař Vítězslav Veselý našel trenéra s většími zkušenostmi, než které během kariéry nasbíral Jan Železný. "Když nám radí někdo takový, velice dobře ví, proč a co říká. Máme k němu respekt nejen jako k trenérovi, ale i člověku. Čím víc ho znám, tím víc ho obdivuju," říká šestadvacetiletý atlet, jenž loni postoupil do olympijského finále.

Když trenéra tak respektujete, tykáte mu, nebo vykáte?
Po olympiádě mám možnost mu tykat, ale přirozeně mám potřebu mu vykat. Je to člověk, kterého si ohromně vážím a vzhlížím k němu.

Jaký je váš kouč? Kamarádský, autoritativní?
Spíš vede trénink v duchu kamarádském, rozhodně není autoritativní typ. Zastává názor, že přínosnější je jít trénink, kterému závodník sám věří. Hodně diskutujeme. Bavíme se pořád o tom, co a jak dělat. Vysvětlujeme si, proč je to dobré. Tímhle nám předává zkušenosti. Nejsme jen uživatelé, snažíme se tréninku i porozumět.

Vzhledem k tomu, jaká osobnost vás trénuje, máte pak i touhu neudělat Janu Železnému na závodech ostudu?
Určitě to hraje roli, je to motivace. Lidi to berou tak, že jsme jeho svěřenci. Jeho jméno je spojované s dalekými hody. Člověk se snaží neudělat ostudu.

Jak vám trenér dá najevo, že jste mu udělal radost?
Ne, že by se extra projevoval, radoval se, ale poznáte to. Sám člověku řekne, že je spokojený. Umí pochválit.

A zakřičet?
Taky. Když je to potřeba. I když někdy jde i v takovém případě cestou diskuse. Občas si říkám, že bych potřeboval pevnější ruku, mám do všeho tendenci víc kecat. Ale tréninky mi vyhovují.

Jak často se do nich zapojí kouč?
Záleží, jak mu to vyhovuje a jak má chuť. Když je potřeba a chybí nám jeden do páru, přidá se. Hry si s námi zahraje, občas si zacvičí v posilovně.

Na soustředění v Jižní Africe jste trenéra přemluvili, aby si s vámi zaházel. A prohráli jste, Železný hodil za 84 metrů.
Mysleli jsme si, že bychom ho konečně mohli porazit, i když by to býval určitě nebyl tak cenný skalp, jako když závodil. Ale trenér se nedal, což zvýrazňuje jeho výjimečnost. Nevím, jestli by někdo ze špičkových atletů tohle dokázal. Člověk si o to víc uvědomí, s kým má tu čest.