V Hradci se jedna z nejlepších hráček Evropy nedávné minulosti v těchto týdnech připravuje na svůj druhý návrat do vrcholového basketbalu. První absolvovala téměř tři roky po tehdejším skončení basketbalové kariéry přesně před rokem po rozhodnutí vrátit se zpět.
Jenomže velmi záhy si Horáková, která své basketbalové triumfy dobývala pod dívčím jménem Němcová, přetrhla vazy v koleni. Vinou toho téměř celou loňskou sezonu musela vynechat. Nyní chystá druhý hradecký návrat a je, s přihlédnutím ke svému současnému zdravotnímu stavu, v plné přípravě na nadcházející ligový ročník.
Všechno pochopitelně dělat nemůžu, to už si samo diriguje tělo," říká hráčka a společně s trenérem družstva Miroslavem Volejníkem pečlivě hlídají, aby neudělali loňskou chybu. "Možná si za loňská zranění do jisté míry můžu i sama, protože jsem to s tréninkem přehnala. Svaly po tříletém výpadku tvrdou zátěž neunesly," vysvětluje.
"Všechno záleží na domluvě, trenér do mě nevidí, neví, jak se cítím, ale když řeknu, že mě koleno bolí a že půjdu raději do bazénu, absolutně mě chápe a nedělá s tím problém." Na své šrámy a pochroumané zdraví si dává pozor i proto, že následky sportování dobře viděla i doma.
"Rodiče byli také sportovci a jsou trochu rozlámaní po operaci kolen. Člověk má strach, aby na tom nebyl podobně, ale nesmím na to příliš myslet, protože bych se pak obávala cokoliv dělat," uvedla zkušená basketbalistka.
Proto se hlídá nejen na hřišti, ale také v soukromí. Raději se vyhýbá svému oblíbenému plážovému volejbalu, o následcích zranění dobře vědí i v rodině. "Když třeba sedím na pohovce a mám natažené nohy, malá dcera už ví, že na kolena nesmí. Chápe to," tvrdí vracející se basketbalistka.
Po vleklých zdravotních peripetiích se dává dohromady hlavně proto, že má stále v sobě dravost a chuť něco dokázat. Nic by jí nemělo zabránit ve velkém návratu, který už všichni v klubu vyhlížejí. Zatím podepsala smlouvu jen pro příští rok. Co bude s bývalou reprezentantkou potom?
"Konec kariéry? Musím se tomu smát, protože jsem ji končila už minimálně dvakrát nebo třikrát, a vždycky jsem se k vrcholovému basketu vrátila," vypráví, "rozhodnu se až podle průběhu nadcházející sezony."
Sama to proto nyní neřeší. "Nevylučuji ale vůbec nic. Říkala jsem si, že teď jsem si zase zranila koleno. Mám, nebo nemám ještě hrát. Je to dřina a odříkání, když vylezete z auta a všechno vás bolí. Je to pořád otevřené. A vůbec nevím, jestli se třeba nerozhodneme pro druhé miminko," uvažuje.
Její myšlenky na budoucnost už se začínají stáčet spíše než k basketbalovému dění směrem k rodině. S dcerkou a manželem tráví každou volnou chvíli. "Je to klasický koloběh normálního života. Malá už chodí do školky, takže stíhám třeba dopolední trénink. Avšak už se sportu nemůže dát tolik jako za svobodna," tvrdí.
Ovšem svou dost možná poslední sezonu na štaci v Hradci Králové si chce užít. Za největší eso týmu se však nepovažuje. "Ať to tak lidi neberou. Vezměte si, že jsem o deset let starší než druhá nejstarší hráčka týmu. Své působení už beru jen jako předávání nabytých zkušeností a pomoc mladému celku," mluví o svých vyhlídkách pro nadcházející ročník. "Budu hlavně od toho, abych když se nebude dařit, holky dokázala povzbudit, že příště to bude lepší."
