Na trenažéru dokázala ujet sto kilometrů za sedm hodin 22 minut a 26 sekund, ve své věkové kategorii nejrychleji na světě.
„Přijde mi to jako sranda, šla jsem do toho vyloženě z rozmaru. Už dva roky o tom mluvím, že pojedu sto kilometrů, a teď jsem se zkrátka rozhodla, že to zkusím,“ popisuje 39letá veslařka, která je v jízdě na trenažéru několikanásobná mistryně Evropy.
Jak vás vůbec napadlo jet 100 kilometrů?
Výrobce Concept vede tabulky rekordních časů, a tak jsem o tom přemýšlela. Na vodě už toho moc nenajezdím a trenažér je pro mě trénink, aby se člověk nerozpadl. Spouštěcí mechanismus byla pro mě i akce Pádluj o 106, ve stejný den jeli kajakáři závod v délce 106 kilometrů z Týna nad Vltavou na Slapy. Ale vyráželi už v šest ráno, to by mě zabilo a já jsem věděla, že na veslařském trenažéru budu rychlejší, tak jsem si dala start na deset.
Sama? Neměla jste žádný žádný podpůrný tým?
Nikdo o tom moc nevěděl, bavila jsem se o tom jen s veterány, tak se jeden přišel podívat na start do loděnice a poprosila jsem ho, ať mě přijde večer zkontrolovat, kdyby se mi něco stalo, ať tam neležím až do pondělku. Tak tam za mnou dvakrát přišel, nikdo jiný na loděnici nebyl.
Jak jste se připravovala?
V pondělí jsem se rozhodla a do soboty jsem si nastudovala podle mezičasů, že by se mi to mohlo podařit zajet kolem osmi hodin. Spíš mě ale zajímalo, jestli to vůbec zvládnu odsedět. Do celkového času se samozřejmě počítají i pauzy. Ráno jsem dorazila do loděnice, o půl jedenácté vyjela a ve tři čtvrtě na šest jsem skončila.
Počítám, že tak jednoduché to být nemohlo.
Ze začátku to byla sranda, pořád to jelo, jako když si dám delší trénink. Když jsem byla v polovině, zastavil se ten kamarád a ještě jsem si s ním povídala. Pak se zlomilo padesát kilometrů, a když jsem viděla projektovaný cílový čas, přišlo mi škoda to nevydržet. Po šedesáti kilometrech už má člověk pocit, že to neutíká, ale neměla jsem ani jednou náznak, že bych slezla. Už jsem to chtěla dojet nějak slušně, tak jsem to vydržela.
Musela jste si dávat nějaké přestávky?
Na odpočinek ne, protože jakmile začnete odpočívat, už se pak nerozjedete. Jednou jsem šla na záchod a vyměnila jsem film. Normálně při tréninku jezdím bez televize, ale tentokrát jsem viděla dva filmy, z toho jeden dvakrát. Ke konci už mi ale byl celý film ukradený a přála jsem si, aby ho někdo vypnul, protože mi lezl na nervy. Když jsem se potřebovala napít nebo něco zobnout, jen jsem povolila, nebo položila pačinu, a pak jsem to zase rozjela. Ke konci už jsem ani moc nejedla, hlavně pití je důležité.
Věděla jste, kde je hranice rekordu?
Nějaké rekordy jsem neřešila, byla jsem ráda, že jsem to ujela. Až doma jsem se podívala do tabulek a zjistila jsem, že v mé věkové kategorii jsem nejrychlejší. Svou jízdu, která je zaznamenaná i s pauzami, jsem nahrála na účet na stránkách Conceptu a po pár dnech mi přišel certifikát nového světového rekordu. Z žen je přede mnou ještě nějaká závodnice věkové kategorie 50 až 59 let, která byla před dvěma lety asi o čtyři minuty rychlejší.
Jak to odneslo vaše tělo?
Celou dobu, když jedeš, tak nic nevnímáš. Ke konci mě bolely ruce, svaly ne. Udělaly se mi puchýře na prstech a měla jsem problém držet pačinu, takže přemýšlíš, jak ji chytit, pořád ji různě přechytáváš. V závěru jsem to musela ještě trochu rozjet, to nešlo jinak. Takže v cíli mi trvalo ještě hodinu, než jsem se vzpamatovala, protáhla se a vylezla z trenažéru. Po další hodině jsem se odhodlala jít domů, tak jsem sedla na kolo a jela.
Na kole?! Bolest přišla až později?
Byla jsem unavená, nemohla se hýbat a všechno bolelo. Problém byl zvednout nohu a zavázat si botu. Nejhorší to bylo v noci, kdy se nemůžeš otočit, nemůžeš nic. Bolelo to.
Hlavně nohy?
Všechno, celé tělo. Dokonce taková místa jako nehty na malíčkách nebo horní patro, mám skoro problémy s jídlem, asi od krku. Puchýř mám i na zadku. V noci jsem nemohla usnout, možná svalová horečka, při každém otáčení to bolí, svaly byly unavené. Ale když jsem se hýbala, tak to bylo dobré, nejhorší byla noc. Spala jsem s chladícím gelovým obkladem na rukou, byly celé rozpálené, otlačené, to bylo taky nepříjemné.
Po pár dnech už to bylo lepší?
Jo, už v pondělí jsem byla na tréninku, na chvilku jsem šla na trenažér. Musela jsem se rozhýbat, aby se svaly rychleji zregenerovaly. No, chvíli jsem to zkoušela, ale moc mi to nešlo. Na protáhnutí to stačilo a další den už to bylo lepší. Člověk z toho nesmí vypadnout. Ale bolelo to.
Na nejrychlejší ženu vám tedy chybí čtyři minuty. Že by nová výzva?
Čtyři minuty je dost, v danou chvíli si to nedovedu představit. Ale mám na to ještě dalších dvacet let, aby se mi to podařilo, ne? Ale vážně, teď si nedovedu představit, že stovku ještě někdy pojedu.
