„Jestli šlápnete jinam než na tohle vyznačené místo, propadnete se lodí až do vody,“ varuje Václav Chalupa, stříbrný olympijský medailista z her v Barceloně. Zarazím se. Čekal jsem, že se budu soustředit spíše na veslování a nastupování do lodi bude jen formalitou. Očividně tomu tak není.
„Když bude mít někdo z vás problém, ať zakřičí stop. Když budete mimo rytmus, můžete kolegovi před sebou pěkně propíchnout záda veslem,“ pokračuje Chalupa. Jak se snažím vstřebávat další a další instrukce, začíná mi naskakovat husí kůže. Snažím se to přičíst faktu, že stojím na břehu Vltavy jen ve sporém veslařském úboru, ale tuším, že za třesem, který se mi vkrádá do těla, stojí i něco jiného.
Na vlastní kůži- když se novinář pokouší pochopit, co čeká účastníky extrémního veslařského závodu |
Ještě nikdy jsem v osmiveslici nebo podobné lodi neseděl, natož abych s ní plul po řece. Ujišťovali nás, že se nemůžeme převrhnout. Jenže při pohledu na sedmnáct metrů dlouhou a půl metru širokou kocábku, která se ne zrovna stabilně pohupuje u mola a jediné nepřesné došlápnutí ji prý zničí, mám trochu obavy. Naštěstí s námi popluje trojice zkušených veslařů, mezi nimi i Chalupa.
Zazní pokyn k nástupu. Sundám tedy svoje červené tenisky, pečlivě je vyrovnám hned na kraj mola a snažím se nasoukat na palubu. Dávám si velký pozor, abych položil nohu pouze na onen hnědý obdélníček, který představuje jediný opěrný bod celé lodi.
Podařilo se mi úspěšně usadit se na pojízdném sedátku. Nohy mám natažené před sebou, chodidla spočívají v napevno přidělaných botách. Rukama svírám veslo, které je překvapivě velké a manévrovat s ním není jednoduché ani nad hladinou, natožpak ve vodě.
Zvedáme kotvu
Všech osm veslařů se uhnízdilo na svých místech, loď je připravena k vyplutí. Snažím se rozpomenout na všechny rady, které jsme obdrželi na břehu. Záhy zjišťuji, že aplikovat je v realitě houpající se lodi a plynoucí vody všude kolem, bude chtít chvilku tréninku.
Zpočátku veslujeme pouze s pomocí rukou. Natáhnout paže, ponořit veslo do vody, zabrat. Vytáhnout veslo, krátkým pohybem v zápěstí natočit list vodorovně s hladinou, opět natáhnout ruce. Opakovat tuto smyčku stále dokola není samo o sobě nic nemožného. Po pár sériích získám, alespoň dle svého názoru, slušný grif.
Václav Chalupa instruuje novináře před testovací jízdou v osmiveslici.
Jenže sladit pohyb s ostatními členy posádky, to je teprve výzva. Když na chvíli vypadnu z tempa, hrozí, že dlouhým dřevěným nástrojem narazím do vesla před sebou.
Kormidelník nám povoluje zapojit do veslování i trup, později celé tělo. Na pohyblivém sedátku se tedy odrážím nohama a jezdím tam a zpátky. Důležité je zapojit jednotlivé části v pravou chvíli - nejprve nohy, pak trup a nakonec ruce. Záběr vesla je nyní delší, pro posádku náročnější, ale také efektivnější. Naše osmiveslice nabrala celkem slušnou rychlost a já mám poprvé trochu času a odvahy rozhlédnout se po okolí.
Plujeme uprostřed Vltavy, od břehu nás po obou stranách dělí lehce zkalená vodní hladina. V dáli na kopci vidím Vyšehrad, téměř na dosah veslem zase pluje kachna. Potkáváme i „kolegy“ veslaře na různých typech plavidel. Musím uznat, že jim to jde lépe než naší posádce. Ale plujeme, a to je hlavní.
Jsem mimo rytmus
Z obdivování okolí mě vytrhla věta: „Jseš mimo rytmus.“ Nejspíš je napomenutí adresováno mně, zjišťuji, že ostatní vesla se pohybují přesně opačně než to moje. Rychle se srovnám a dál soustředím pozornost jen na správné provedení. Ani mi nedošlo, že jsem měl zavolat stop, kolegova záda naštěstí zůstala bez újmy.
Závod Praha-Hamburkpřehledně
|
Hlavně mi dělá problém přesouvat veslo nad hladinou, buď ho táhnu moc vysoko ve vzduchu, nebo naopak pleskám o hladinu. Snažím se nalézt inspiraci u Václava Chalupy, jehož veslo vždy opisuje stejnou trajektorii a list vodu jen zlehka šimrá.
Zastavujeme a nyní vesluje jen jedna strana. Osmiveslice se otáčí a vrací se zpět k molu. Když se všech osm členů posádky trefí do jednoho záběru, loď dravě poskočí kupředu. Po chvíli je naše vysněná země na obzoru.
Zpomalujeme a připlouváme stále blíže ke břehu. Naši tři zkušení mentoři vědí bezpečně, co dělat. Loď zastavila u mola. Přežili jsme ve zdraví. Pohled doprava mě usvědčí, že s námi skutečně pluli profesionálové - přímo po pravici mám své červené tenisky.
Byl to krásný zážitek, ale upřímně... Jsem rád, že zase stojím na suché zemi. I pár set metrů v osmiveslici umí vzít dost sil, rozbolavět záda i paže. Jak musí chutnat těch 850 kilometrů, které čekají na účastníky etapového závodu Praha-Hamburk, nechci ani pomyslet.
