Jako v rychločlunu si mohl s trochou nadsázky připadat Lukáš Helešic, když pádil po hladině Vltavy při Pražských primátorkách. Místo dvou párů rukou, jak je zvyklý, poháněla veslici síla hned osmi vazounů.
„Dá se říct, že jsem se jenom vezl,“ směje se veslař původem z Valtic. „Je tam znát obrovský rozdíl jak po rychlostní, tak po balanční stránce. Přece jen se nemusíte tolik snažit vyrovnávat loď, sedí tam osm chlapů plus kormidelník, takže se nestaráte ani o směr. Já jsem si sedl na šestku, tedy dvě místa od štroka, takže moje práce byla jenom koukat se na záda člověka přede mnou a tahat veslo. Odpadl mi ten stres, který má štrok, na kterém závisí, jak namaluje tempo.“
Na slavných závodech se odchovanec břeclavského oddílu minulý víkend zařadil do posádky Dukly, která si dojela už pro 38. triumf v řadě. „Byl to krásný pocit. Ve více lidech je to přece jenom větší zábava,“ přibližuje Helešic, který si užil i tradiční nováčkovskou koupel ve Vltavě. „Voda nebyla úplně ledová, takže to docela šlo,“ prohodil.
„Křest“ Vltavou lze vnímat i trochu symbolicky, mladík z jižní Moravy totiž už třetím rokem pobývá v hlavním městě a přivyká tak pražskému životu. „Změnila se mi i řeč,“ přiznává Helešic. „Ale přepínám. Když přejíždím na Moravu a před Brnem na dálnici zavolám mámě, že se blížím, přeskočí mi to na to naše,“ usmívá se 21letý veslař nad tím, že ještě není ztracený případ. „Myslím, že se s tím dá ještě pracovat.“
Nyní však především dře na svém veslařském umu. Ve dvojce bez kormidelníka se s parťákem Jakubem Podrazilem probil do evropské špičky, ale na velkých akcích to stále ne a ne „zacinkat“. Na nedávném mistrovství Evropy v Račicích dojeli potřetí za sebou na neoblíbené čtvrté pozici.
Na sportu je závislý
Nejsou už těmi „bramborami“ přesycení? „Jak se to vezme,“ reaguje Helešic. „My jsme rádi, že jsme se udrželi s evropskou elitou, protože každý rok se pole zkvalitňuje. Dvojky jsou rychlejší a rychlejší, a my dokážeme jet s nimi a někdy i před nimi. Z tohoto pohledu je čtvrté místo pěkné,“ oznamuje účastník loňské olympiády. „Ale přece jenom to i trošku zamrzí, zvlášť doma. V závěru scházel kousíček, ale takový je sport.“
Veslování patří ohledně výsledků mezi ta nejférovější odvětví, takže typické nářky na nedostatek štěstí od sympatického svalnatce z Valtic neuslyšíte. „Především je to o pracovitosti na celé trati. Nesmíte povolit, abyste zůstali v kontaktu se soupeři,“ hlásí Helešic. „Vprostředku trati se to začíná lámat, musí se nastupovat a přidávat, což jsme nezvládli. Tam nám trošku ucukli a ty ztráty se špatně dohání. Soupeř na vás vidí a může reagovat, kdežto my do toho prostě musíme šlápnout a zavřít oči. Nakonec jsme z toho vymlátili čtvrté místo.“
Veslařský kolotoč se ale zběsile valí dál. Po dvou závodech světového poháru bude následovat suchá příprava, návrat na vodu, pak soustředění... Lehce polevit budou moct siláci od vody až po zářijovém mistrovství světa.
„Je to dlouhé, poslední dva tři týdny před závodem už je člověk nervózní, jestli nezapomněl závodit. Ale tímhle obdobím jsme si prošli, takže si myslím, že se dokážeme dobře připravit,“ věří Helešic, který rozptýlení od makačky u vesla hledá u jiných pohybových aktivit.
„Mám strašně rád sport, dokonce bych řekl, že jsem na něm závislý. Myslím, že umím kopnout do balonu, jdu si zaplavat, zaběhat, zajezdit na kole, odreagovat se na badminton nebo ping-pong. Rád zkouším nové věci. A pak se taky od veslování dá utéct dobrým jídlem nebo si zajdu s přáteli na pivo.“
Únik ze stereotypu mu po olympiádě v Riu už podruhé nabízela také americká univerzita, Helešic však znovu odmítl. „Ztratil bych možnost reprezentovat, navíc bych jezdil jenom na osmě, takže bych neměl možnost vynikat jako tady. A myslím si, že tak dlouhé odloučení by nebylo pro mě.“
A tak i nadále zůstává po boku svého souputníka Podrazila. „Myslím, že jsem s ním víc než jeho přítelkyně,“ přemítá Helešic. „Trávíme spolu opravdu hromadu času, ale známe se tři roky a víme, jak k sobě přistupovat a jak se zachovat, když toho už jeden má dost. Všechno je o komunikaci a tam to nevázne. Jsme dospělí a dokážeme si říct, co potřebujeme.“
