Zažila jste už někdy tak těsné vítězství?
Ne, ještě nikdy, byla to fuška a měla jsem i štěstí. Bylo to o fous, ty dvě holky po pravé ruce mě málem dostaly, přehlídla jsem je. O to je vítězství sladší, byl to hezký závod.
Kdy jste se dozvěděla, že jste vyhrála?
Až asi pět minut po finálovém závodě. Cílové pípnutí po projetí tří lodních špiček se ozvalo v těsném sledu a žádná z nás netušila, v jakém pořadí. Pak na mě volali, ať jdu na vyhlašování, tak jsem věděla, že medaili mám. Ale že bude zlatá mi bylo jasné až potom, když se mnou, těsně před vyhlašováním, dělali novináři rozhovor.
Promiňte, ale nehlídat si pravou stranu - není to školácká chyba?
Chyba to samozřejmě je. Jenže kdo to mohl tušit? Rakušanku jsem považovala za velkou soupeřku, na loňské Evropě v Seville byla druhá, hned za mnou, a na mistrovství světa v Koreji čtvrtá, taky za mnou. Tak jsem si ji hlídala, a ona pak skončila až čtvrtá. Ale ani Holanďanka není žádný nazdárek, má medaili z olympijského Londýna na osmiveslici.
Před odletem do Bělehradu jste měla obavy, jestli budete dobře připravená, ale ve finále převládal dojem, že jedete velmi uvolněně. Cítila jste to tak?
To slyším pořád, po každém závodě. Jenže já už mám takový styl, snažím se veslovat co nejefektivněji a pak to vypadá, že za vesly skoro nic nedělám. Ale mám z takového veslování dobrý pocit, loď líp klouže po hladině.
Před mistrovstvím Evropy jste ještě nevěděla, jak se bude vaše sezona odvíjet dál. Šampionát vám ale vyšel, takže - vzhůru k dalším závodům?
Přesně tak, pojedu závody Světového poháru ve Francii a v Lucernu. Francouzské Aiguebelette bude o to důležitější, že se tam příští rok pojede světový šampionát, který bude zároveň olympijskou kvalifikací pro Rio de Janeiro. Letos ale všechno směřuje k srpnovému mistrovství světa v Amsterodamu.