Veslaře Chalupu už pohltil nový život. Místo svalů mě bolí hlava, říká

Veslař Václav Chalupa přesídlil na druhý břeh – obrazně i doslova. Loni v létě se po 20 letech reprezentační kariéry sbalil ve smíchovské loděnici Dukly a přesídlil přes Vltavu naproti do Podolí, kde se zaučuje v dílně na opravy lodí. Včera se mu závodní kariéra připomněla cenou Fair play.

Václav Chalupa | foto: Ivana Roháčková

Už se vám zahojily mozoly na rukou?
No jéje, už dávno.

Takže je teď vaše žena spokojená?
No, zaučuju se v novém zaměstnání, tak jsem doma možná ještě míň, než když jsem vesloval.

Měl jsem na mysli vaše ruce, zda je manželka spokojená s nimi?
To nevím. Dlaně mám sice bez mozolů jemnější, ale prsty jsou od lepidel a chemikálií, se kterými v dílně opravuju lodě, hrubší a usmolené. Až se za to někdy stydím.

Václav Chalupa

Bývalý veslař, 42 let. Startoval na šesti olympiádách, loni ukončil 20letou kariéru.
Má 6 stříbrných (jednu z OH a pět z MS) a tři bronzy. Vyhrával závody Světového poháru i celý seriál, ale na zlato z velkého jednorázového závodu nedosáhl.

Kolik lodí už jste opravil?
Máme spoustu práce. Blíží se jaro, každý chce vyjet na vodu.

A vás nesvrbí ruce?
Tak šel bych se svézt. Ale ta dřina a věčná únava mi neschází.

Bydlíte v Račicích u veslařské dráhy. Kdy jste naposledy seděl v lodi?
Z Račic se budeme stěhovat blíž ku Praze, máme odtud daleko do práce i do školy. A nevesloval jsem od podzimu.

Takže si konečně užíváte po letech veslařské dřiny bezbolestný život, ne?
Svaly dávno nebolí, to je fakt, ale občas mě bolí hlava. Chystám se převzít firmičku s několika zaměstnanci, s tím je spousta starostí. Psychická námaha je pro mě nová.

Dotazník fair play

Na co jsem pyšný?
Že dokážu vyjít s lidmi po dobrém.
Za co se stydím?
Že jsem musel být kvůli veslování často sobecký k rodině.
Koho obdivuji?
Lidi, kteří si jdou za svým tak tvrdě, aby se stali nejlepšími.

Musel jste se po skončení veslařské kariéry uskromnit?
Uskromňovali jsme se s rodinou postupně, přece jen odměny už nebyly v posledních letech kariéry takové, jako když jsem jezdil na skifu a vozil medaile. Ale vypadá to, že se jako firma uživíme.

Sledujete vlastně ještě sport?
Spíš tak z rychlíku, doma u televize nesedím, nemám na to čas. Dokonce i olympiáda s tou úžasnou Sáblíkovou – klobouk dolů před ní, jak ustála ten šílený tlak – kolem mě jen tak proběhla.

Sáblíková ve světě vítězí, vy jste na zlato nedosáhl. Neustál jste tedy tlak z očekávání?
Být nejlepší, na to musí být člověk hodně tvrdý, občas i někomu ublížit. Kdo tohle dokáže, tomu až závidím, protože sám to neumím. A proto jsem nikdy nedošel až na vrchol.