Stačí se jen na chvíli zaposlouchat do jejího hlasu. Je prosycen pozitivním myšlením ženy, se kterou se život nemazlil. „Jo, najednou mi přijde, že nic není problém,“ vykládá. „Těším se i na každý trénink, že se při něm zase utahám až úplně do kómatu.“
Veronika ZvařičováNarodila se 8. prosince 1988 v Krnově, vyrůstala v Bruntálu. Od 7. třídy se věnovala biatlonu, proto se stěhovala i na sportovní gymnázium do Jilemnice, kde byla její spolužačkou Veronika Vítková. S ní a s Koukalovou se stala v Canmore 2009 juniorskou mistryní světa ve štafetě. V Ruhpoldingu 2012 senzačně dovezla na 3. místě ženskou štafetu ve Světovém poháru. Po srážce s autem na jaře 2013 se nyní opět tlačí zpět do reprezentačního A-týmu. |
Biatlonistka Veronika Zvařičová vybojovala v sobotu v norském Sjusjönu čtvrté místo ve druholigovém IBU Cupu a podtrhla jím svůj příběh velkého návratu.
„Vidím, že to jde správným směrem, že to ve mně zase je,“ nadšeně líčí. Se startovním číslem 9 na hrudi si prožila za cílem sprintu dlouhé minuty čekání na konečné pořadí. „Poslouchala jsem hlasatele a byla napnutá jak kšandy. A i když jsem pak měla jít s holkama na pódium pro šest nejlepších, pořád jsem tomu nevěřila a říkala si: Ty jo, to je nějaký divný.“
Doma v jabloneckém bytě má na zdi pověšenou motivaci: zarámovaný žlutý dres, dárek od kamarádky Gabriely Koukalové.
Kdysi, v nejtěžších dnech, ji Koukalová navštěvovala i v nemocnici. Teď jí po telefonu hned gratulovala. „Gábina byla ze mě tak šťastná, je úplné zlatíčko,“ vypráví Zvařičová. „Sama teď vidí, že to s tělem není někdy sranda. Přála bych i jí, aby byla zase i ze sebe šťastná. Ale on je ten sport bohužel na tělo strašná sviňa. Vidím to i na sobě, jsem už taky dost zhuntovaná.“
VELKÝ ŠŤASTNÝ FINIŠ. Když Veronika Zvařičová v Ruhpoldingu 2012 odolala náporu Němky Henkelové a přivezla českou štafetu (Vítková, Soukalová, Černá, Zvařičová) do cíle závodu SP na tehdy senzačním třetím místě.
Zvlášť když ji samotnou bolel sport v posledních letech mnohem víc než většinu soupeřek.
Mozek si to nechtěl pamatovat
Toho květnového dne roku 2013 si v Jablonci na okruhu pro kolečkové lyže naordinovala trénink navíc. Nemusela už na něj chodit, jenže chtěla. Při rychlém sjezdu vjela do klopené zatáčky, překřížené lesní cestou. A na křižovatce ji přehlédl řidič, který právě vezl autem své děti na cyklistické závody.
Tak to aspoň vyprávějí kolegyně, které srážku viděly. Zvařičová má dodnes v hlavě temno. „Mozek nechtěl, abych si ten zážitek pamatovala, tak ho vymazal,“ soudí.
Z paměti jí tudíž zmizel nejen celý osudný den, ale též následujících devět. Až desátého dne se jí v Krajské nemocnici v Liberci začala paměť pozvolna vracet.
Lékařská zpráva byla tehdy předlouhá a zlověstná: rozbitá hlava, otřes mozku i srdce, zlomený nadočnicový oblouk, vykloubené rameno, tříštivá zlomenina lopatky, nadvakrát zlomená klíční kost, zlomená lýtková kost, přetrhané vazy v kotníku a v koleni.
V obličeji měla pět plíšků, v těle dvanáct šroubů a v klíční kosti dva kovy.
Když nyní kritickou křižovatkou při tréninku opět projíždí, už je u ní retardér a značka omezeného vjezdu. „Asi dvakrát mi tam blesklo hlavou: Tady se to stalo, tady tě srazilo auto. Tak jsem se hned napomínala: Co to děláš, Zvařičová, takhle vůbec nesmíš přemýšlet.“
Vyřazena z týmu
Až zpětně se dozvěděla, že 24 hodin po srážce se její život ocitl na hraně. „Stáli při mě všichni svatí,“ vypráví. Když se začínala zotavovat, ortoped Martin Smetana jí v liberecké nemocnici říkal: „Nejdřív jsme se museli postarat o to, abys vůbec přežila. Potom abychom tvé rozbité rameno dali dohromady. A pak o tvoji nohu. Dopadlo to dobře, ale radši moc nedivoč.“
Jenže ona se chtěla za každou cenu vrátit, navzdory všem počátečním nezdarům. „Jasně, občas ze mě ve vzteku vypadlo: Nejde mi to, jsem vyřízená, vykašlu se na to. Ale nikdy jsem to vážně nemyslela.“
JÁ TO UMÍM. Veronika Zvařičová na trati sprintu IBU Cupu v Sjusjoenu - a coby čtvrtá na pódiu pro šest nejlepších.
Po nehodě bývala ustrašená, opatrná, bála se být sama. Pomocnou ruku jí podala psycholožka Zdeňka Sládečková, pečující například i o oštěpaře Jana Železného. „Je to fajn ženská. Pořád mi připomínala: Sto procent dělá hlava.“
V létě 2015 se Zvařičová vrátila do reprezentačního B-týmu. Před minulou sezonou ji však z něj vyřadili. Příliš často kurýrovala nemoci, trápily ji angíny, pálily oči, kašlala. Pokazila pak testy i kontrolní závody. „Byla jsem zrovna na ibalginu a střílela jak mešuge.“
Teprve později se ukázalo, že trpí silnou alergií, lékaři nasadili další léčbu.
Lidé poslali 110 tisíc korun
Soutěž o cenyTipujte nejlepší biatlonové střelce  Kdo v české reprezentaci nejlépe střílí? Hrajte o biatlonové oblečení a části z olympijské kolekce. Tipujte ZDE |
Ani potom se nevzdala. „Vyřazení z týmu mě nakoplo,“ tvrdí. Jenže kde vzít peníze na přípravu? Kdysi, už coby patnáctiletá, se stěhovala od rodiny v Bruntálu až do Jilemnice na sportovní gymnázium a učila se starat sama o sebe. Ale teď si najednou všechno musela platit sama.
Pomohly Nadace Preciosa a projekt Sportstarter - Zpátky mezi elitu. Formou crowdfundingu jí neznámí lidé poslali na přípravu 110 tisíc korun, ozvali se další sponzoři. „Ti všichni byli úžasní!“
Dnes jí ti samí lidé posílají gratulace k výkonu v Sjusjönu. V létě si vybojovala návrat do reprezentace, usilovala dokonce o místo v A-týmu. „Trénovala jak šílenec,“ říká Koukalová.
„Lidsky jsem asi vyzrála, také díky té nehodě,“ povídá Zvařičová a prozradí: „Řekla jsem si: Dám do toho všechno, bude to má poslední sezona. Teď si všude připomínám: Je to naposled. Tím víc si to užívám.“
Na hry a pak se rozloučit
Plán má jasně postavený. Probojovat se do týmu pro olympiádu v Pchjongčchangu, po ní se rozloučit s biatlonem, postavit s přítelem dům, mít děti, stát se masérkou a fyzioterapeutkou.
„Furt jedu naplno, až na olympiádu. Nechtěla bych se rozhodně někam drát z nějakého 30. místa v IBU Cupu. Ale trenéři mi teď řekli: Hlavně nepolevuj, nic nevymýšlej, jeď si dál to svoje, příprava byla dobrá.“
RADOST. „Jdu po správné cestě,“ řekla si s trenéry po závodě v Sjusjoenu.
Jistě, je realistkou, olympijský sen se naplnit nemusí. „Nerozsypala bych se kvůli tomu,“ ujišťuje. „Vím, že jsem víc udělat nemohla.“
Trenér Zdeněk Vítek ji od ukončení kariéry odrazuje a připomíná: „Nikdy neříkej nikdy.“ Jenže nejspíš ani on ji nepřesvědčí.
„Vždyť mi bude třicet. Já nechci mít děcko až ve čtyřiceti, to není vůbec žádná prča,“ reaguje Veronika Zvařičová.
Start v Pchjongčchangu by byl pohádkovým happy endem.
Ale tím je vlastně už i skutečnost, že je znovu ve hře o hry.
