Ale nenechte se mýlit: byly tu odjakživa. Zde je výběr příkladů (ne)slavných podfukářů a jejich jurodivých metod. Nejobvyklejší podvod jménem doping ovšem zahrnut není, jinak by bohužel tento text musel být mnohem delší.
1. Boží ruka Diega M.
Tuniský sudí Ali Bin Nasser se na fotce tak trochu nesměle usmívá, zatímco jej obtloustlý muž líbá na tvář. „Alimu, mému příteli navěky,“ stojí na věnování na argentinském dresu, který mu loni předal onen „líbač“ jménem Diego Maradona. Právě Bin Nasser totiž posvětil jeho legendární gól rukou ve čtvrtfinále MS 1986 proti Anglii. Fotbalový enfant terrible Maradona následně proslul citátem přesně ve stylu své chvástavosti: „Skóroval jsem tak trochu Maradonovou hlavou – a tak trochu rukou Boží.“ Pravdu ovšem neměl on, nýbrž kouč poražených Bobby Robson: „Čirý podvod!“ Maradonův čin spadá do kategorie toho, co sportovec vykoná sám; nespoléhal na technologie či pomoc ostatních, jen drze obešel pravidla – a vyšlo mu to. S výraznou pomocí sudího.
2. Maratonkyně, co jela metrem
Špinavé triky jsou staré minimálně tak jako novodobá olympiáda, vždyť v Aténách 1896 si Spyridon Belokis pomohl k bronzu z maratonu tak, že ujel část trasy v kočáru. Dlouhé běhy a pomoc v podobě dopravního prostředku, to je kategorie sama pro sebe. Frederick Lorz na hrách vSt. Louis 1904 po úvodních 15 kilometrech maratonu málem zkolaboval, a tak jej manažer popovezl autem; Američan tehdy stejně jako Belokis musel vracet medaili, u něj šlo dokonce o zlato.
Tato kategorie podvodů nabízí jistou katarzi: třeba Rosie Ruizová „ovládla“ Bostonský maraton tak, že jela část metrem – poté skončila bez trofeje a s hanbou. U ní navíc platilo, že podobně se chovala také mimo sport, Ruizová byla souzena za zpronevěru i za obchod s kokainem. Mimochodem je hořkosladké, že tak jako skoro zná každý Maradonovu „boží ruku“, vydobyla si svým způsobem nesmrtelnost i Ruizová. „Je nejslavnější běžkyní všech dob, její jméno je notoricky známé. A popravdě si myslím, že je to dost divné,“ uvedl Bill Rodgers, čtyřnásobný vítěz Bostonského maratonu (aniž by musel použít metro).
3. Leť dál, pravidlům navzdory
Začínáme se typově dostávat blíže k Femke van den Driesscheové, neboť tady už nejde o hru rukou či úprk z trasy do auta, nýbrž oúpravu techniky. Pro skoky na lyžích je tato otázka takřka nezbytnou: Byly kombinézy v pořádku? Jde o to, že si závodníci s oblibou posouvají nohavice směrem dolů, čímž se zvětšuje prostor kombinézy v rozkroku – a tím pádem i nosná plocha pro let vzduchem.
„Švindlovalo se hodně. Před skokem si to někdo stáhl a dole zase vytáhl,“ líčil český veterán Jakub Janda. I přes zpřísněné kontroly si i letos v lednu někteří z trenérů stěžovali znovu... Pořád ovšem jde o relativně snadný, manuální fígl. Vzory pro motorek umístněný v kole je třeba hledat jinde.
4. Korek je lehký, tak co?
Sofistikovanost se zvyšuje, byť stále ještě ne směrem k mechanice. Od roku 1970 eviduje Major League Baseball celkem šest případů hráčů, kteří si nedovoleným způsobem vylepšili pálky – tak, že je naplnili korkem, čímž se jejich instrument stal lehčím, avšak neztratil na síle. Ale jak bylo řečeno: stále to není „věda“, a tak podvodníky tohoto typu prozradí nejčastěji to, když se jim pálka zlomí přímo při zápase (k čemuž lehčí váha přispívá). Jeden z dopadených Sammy Sosa se v roce 2003 příkladně kál: „Omlouvám se všem. Byla to chyba. Omylem jsem si vzal pálku, kterou používám na tréninky, což se nesmí stávat.“ Zatímco soupeři byli ohledně upřímnosti skeptičtí, fanoušci Chicaga Cubs mu uvěřili.
5. Zásah! I když to zásah nebyl
Story, která se možná nejvíce přibližuje aktuálnímu provinění cyklokrosařky, se odehrála na olympiádě v Montrealu v roce 1976 – v moderním pětiboji. Boris Oniščenko ze SSSR si do kordu namontoval tlačítko, které zvládlo oklamat elektronické zaznamenávání zásahů; nebylo třeba trefit soupeře, stačilo, aby Oniščenko stiskl tajné zařízení. „Jako by mával kouzelnou hůlkou,“ divil se britský soupeř Jim Fox. Právě on při sledování duelu Oniščenka se svým krajanem Parkerem doporučil, aby byl Sovětův kord přezkoumán. Verdikt? Diskvalifikace, a to hned. „Promiň, promiň,“ říkal Oniščenko pak Foxovi – a ten prohlásil: „Je smutné, pod jaký tlak dokáže sportovce dostat doba.“
6. Dívka, jejíž kolo jelo samo
Představovala si, že se do dějin zapíše jinak, leč posledním jménem v tomto nelichotivém seznamu je Femke van den Driesscheová, cyklokrosařka závodící na šampionátu do 23 let. „Tvrdě jsem pracovala, tohle jsem si nezasloužila,“ plakala o víkendu před novináři. „Snad vyjde najevo pravda; jestli někdo udělal chybu, tak mechanici. A já jsem obviněná z podvodů...“ Její šance na obhajobu nevypadají dobře – v kole, na němž jela, zkrátka motorek byl nalezen. Van den Driesscheové je teprve 19 let, ale nestane-li se v jejím případu něco zlomového, bude navždy patřit do textů podobných tomuto. Ať vlastní vinou či hloupou chybou; na tom už příliš nesejde.
