Jeden z nejtěžších závodů světa v okolí Mont Blancu chtěl Kolátor zkusit už loni, ale tehdy mu start překazila nepříjemná nehoda jeho spřežení v tréninku.
Jak jste po premiérovém startu v Savojských Alpách spokojený se šestým místem?
Hodně spokojený. Mým cílem bylo závod dokončit. Kdybychom byli v desítce, bylo by to super, říkal jsem si. Závod začínalo šestnáct musherů, po 600 kilometrech v cíli jich bylo klasifikováno dvanáct. Jeden z Čechů závod ani neodstartoval kvůli rozbitému autu. A já jsem si ho taky moc neužíval, protože s autem jsme také měli problémy. Nakonec se porouchalo až po návratu domů. A třetí Čech na startu, Jiří Vondrák, odstoupil kvůli zdravotním problémům.
Jak jste trénovali na závod, který se jede na sněhu, když do vašeho odjezdu na začátku ledna sníh prakticky nebyl?
Jen na suchu, psi tahali káru se čtyřmi koly. Ono to se sněhem vypadalo špatně i ve Francii. Když jsme přijeli do údolí, bylo ho tam ještě míň než v Poděbradech. Organizátoři museli letos kvůli počasí hodně improvizovat, obvykle jsme přesnou trasu věděli až hodinu před startem. Jednu etapu raději kvůli sněžné bouři zrušili. Ale závod se jel hlavně na tratích ve výšce dva až tři tisíce metrů, kde sníh byl. Velká odysea bývala ještě delší, ale oni se také kilometry přepočítávají výškovým koeficientem. Nejdelší etapa měřila přes 70 kilometrů, ale ono se ukázalo, že když se jelo jen 45, byla o to náročnější výškově. Podle organizátorů jsme nastoupali celkem 25 tisíc výškových metrů.
To je dost neuvěřitelné číslo. Jako byste třikrát vyjeli od hladiny moře na vrchol Everestu. Kolik bylo mezi mushery profesionálů?
Určitě první tři, kteří na závod trénovali od října ve Skandinávii a byli lepší o několik tříd. Vyhrál Rémy Coste, francouzský podnikatel, jenž při závodě jezdil velkým obytným autobusem, který řídila jeho manželka. Na příští rok si asi pořídím karosu. (směje se) Druhý byl Švéd Jimmy Pettersson a třetí Francouz Pontier, který žije v Norsku a věnuje se závodům.
Kdo byl víc vyčerpaný? Psi, nebo vy, když jste jim musel pomáhat do kopce?
To bylo vzájemné. Kolikrát jsem si neodpočinul ani z kopce. V cíli etap a před startem mi pomáhali handleři Vlastimil Horyna a Zbyněk Hruška. To byli takoví moji servisáci, když jsem přijel hotový do cíle. Nejlépe jsme skončili v etapě pátí, jezdili jsme si to svoje, bylo vidět, jak na tom kdo je. Neztráceli jsme v kopci, ale bylo vidět, že psi nebyli rozběhaní na sněhu.
Který moment vás nejvíc vyděsil?
Někdo přitáhl psí průjem a postupně to postihlo skoro všechny týmy. Proto jsme ve druhé polovině závodu nemohli psy moc prostřídat, někteří museli odpočívat, proto jsem se bál, zda vůbec dojedeme do cíle. Závodí se s osmi až deseti psy, připravených jich může být maximálně čtrnáct, takže čtyři až šest psů může etapu vynechat. Zklamaný jsem byl z toho, že mi soupeři odrovnali mladého lídra Vašíčka. Při předjíždění po něm šli někteří agresivní psi. Poznají totiž, že je mladý a nejistý, pak vůbec nechtěl běžet. Bohužel nefungovalo žádným způsobem to, že by třeba někdo uhnul, přibrzdil a pustil nás dopředu. Nešlo ani tak o konečné pořadí, ale o slušnost při předjíždění.
Vít Kolátor (37)* Jeden z nejlepších českých amatérských musherů pochází z Nymburka, s rodinou nyní žije ve Žďáře nad Sázavou, pracuje jako servisní a reklamační technik. * Před osmi lety se rozhodl pořídit prvního alaskana. Jeho smečka se postupně rozrostla na 24 psů. Alaskani jsou vynikající vytrvalci, kterým ale nechybí ani výbušnost, byli pro saňový sport vyšlechtěni jako kříženci původního psa z Aljašky s chrtem či ohařem. * Třikrát vyhrál Šediváčkův long v Orlických horách, letos poprvé zkusil slavný závod La Grande Odyssée v Savojských Alpách. |
Musíte mít spoustu zážitků. Zajímalo by mě nocování pod „širákem“ na polární základně francouzské armády.
Bivak byl ve výšce přes 2 300 metrů. Jak velký byl mráz, to jsem radši neměřil, slovenský soupeř tvrdil, že minus 35 stupňů. Byla vichřice, obvykle tam fouká z druhé strany, kde bychom byli krytí, jenže tentokrát foukalo opačně. A to dost silně, lítaly stany, druhý den po startu nás to málem sfouklo z cesty u jezera. Když jsem večer nalil vodu na ohřátí pro psy, než jsem zapálil líh, byla z vody ledová tříšť.
Závodu se kvůli jeho náročnosti přezdívá psí Tour de France. Jak moc je Odysea sledovaná?
S tím jsme taky bojovali. Protože francouzští diváci závod hodně prožívají. Starty nebo třeba dojezdy etap sledovaly kolem trati davy lidí, kteří tleskali a povzbuzovali. Jenže toho se psi báli a nechtěli táhnout, až ke konci byli víc flegmatičtí, možná i únavou. Závod přenášela francouzská TV3, používali i vrtulník nebo drony. Odysea má i doprovodný program, celý cirkus se stěhuje z místa na místo. Jede se v oblasti Samoëns a Megéve, nedaleko Chamonix, přes údolí se tyčí Mont Blanc.
Jak psi zvládali tu vysokou nadmořskou výšku?
Asi se jim taky hůř dýchalo, ale přes celkovou únavu a šrumec okolo není čas to vůbec řešit.
K závodům patří i karamboly. Kolikrát vás psi vysypali?
Asi třikrát, naštěstí saně vydržely. Nejhorší byly předěly při jízdě do sjezdovky. Psi pak na rovince začali zrychlovat, přitom konec spřežení je ještě v kopci, takže saně pak dostanou „švuňk“ jako na horské dráze. Stačí malé zaváhání - třeba kvůli hlubokému sněhu - a už jedete po břiše. Chvílemi jsem se opravdu bál. Za žádnou cenu se nesmíte saní pustit, jinak by psi utekli. Takže se jen držíte a snažíte si připravit kotvu na brždění. Při jednom karambolu nám pomohl jeden ze Švýcarů. Ne všichni soupeři tedy byli takoví, jak jsem říkal.
Z toho mohly být zajímavé záběry do televize.
Tehdy bylo ještě ošklivé počasí a helikoptéry nelítaly. (směje se)
La Grande Odyssée* Závod se jede v okolí Mont Blanku ve vysoké nadmořské výšce, letos byl součástí i bivak na polární základně francouzské armády. * Kolátor jako nováček zvládl závod dlouhý kolem 600 kilometrů v čase 28 hodin a 10 minut jako šestý v pořadí. * V saních musel mít povinnou výbavu, jinak hrozila penalizace: spacák, lavinovou sondu, lopatku na sníh, lavinový „pípák“, lékárnu pro sebe i psy, náhradní oblečení, čelovky, svačinu pro psy, 40 psích botiček, jídlo, vařič na vodu pro psy. |
Jak jste doma vybíral psy do závodní čtrnáctky?
Mám jich už dvacet čtyři. Bylo to těžké rozhodování, jestli vzít těžší a silnější psy, nebo větší vytrvalce. Do Francie nejeli důchodci, třeba ze skvělého lídra Milky už máme domácího psa. Měla dvakrát štěňata a už je na ní vidět, že se jí nechce běhat. A taky jsme nechali doma štěňata Evžena, Uhlíka a Knedlíka.
Určitě jste s sebou museli brát ohromné množství krmení. Kolik toho psi spořádali?
Skoro půlku krávy. Brali jsme s sebou 250 kilo mletého hovězího a kuřecího masa, k tomu na příkrm granule, vločky a rýži.
Před pár dny kvůli dopingu koně diskvalifikovali vítěze loňské Velké pardubické. Jaká jsou pravidla pro psí závody?
V předstihu jsme v propozicích obdrželi velký seznam zakázaných látek. Platí pro psy i pro mushery, takže jsem si třeba na bolest zad nemohl vzít brufen. O psy je během závodu postaráno jako o špičkové sportovce, na můj tým dohlížela parta čtyř až pěti veterinářů. Kontrolovali psy, hlavně kvůli dehydrataci. Mohli mu dát stopku a nepustit ho na start. Pokud by dali psa kvůli průjmu na kapačku, už by nemohl do konce závodu běžet. Psi byli očipovaní a označení, aby nedocházelo k záměně, všechno bylo zaznamenané ve veterinární knížce.
Po tom všem, co jste absolvoval, máte chuť se tam za rok vrátit?
Kvůli počasí bude každý ročník jiný, ale asi by mě lákalo to zkusit ještě jednou. Takové tratě prostě jinde nenajdete. Je to jeden ze čtyř nejtěžších závodů na světě - jeden se jede ve Skandinávii, dva za mořem.
