V sobotu 26. července se postavil na vrchol K2 - poslední osmitisícovky, která mu ještě odolávala. „Byl to krásný dárek k mým 50. narozeninám,“ vrací se o pět měsíců zpátky padesátiletý rodák z Nového Města na Moravě.
„Ale taky už jsem dost starý na to, abych věděl, že tyhle super okamžiky dřív nebo později pominou. Nejsem zjančený, jako bych byl možná v pětadvaceti,“ dodává s úsměvem.
Každopádně jste prožil úspěšný rok, nebo vám snad něco nevyšlo?
Jo, určitě musím říct, že byl příjemný. Začalo to vlastně hned v lednu, kdy jsem absolvoval poslední ze sedmi operací po omrzlinách. Od té doby mám pokoj, vrátil jsem se do normálního života, který jsem předtím dva roky nemohl vést. Pořád mě totiž provázela nějaká omezení.
Dokonce jste se nechal slyšet, že si budete muset kvůli amputovaným prstům kupovat vždycky dva páry boty, abyste dal pro sebe dohromady jeden vhodný na nošení...
To je věc, kterou budu řešit pořád. Nejde o to, že by se mi noha scvrkla, naopak se kvůli zborcené klenbě rozšířila, takže mám pořád svoje sedmičky. Jen musím vybírat pevnou obuv, protože třeba přechodem ze sandálů do tenisek mě začaly bolet třísla.
Napsal jste si o boty Ježíškovi?
Kdepak, ty si musím vybrat pořádně já sám. K Vánocům nic nechci, nepotřebuju, jsem spokojený.
Opravdu by se nenašlo něco, co by vám letos pod stromečkem udělalo radost?
Přiznám se, že bych uvítal to, k čemu se moje děcka pořád nějak nemají. Prostě se sbalit a odjet na hory až do 25. prosince, než tam začnou proudit davy lidí. Jednoduše strávit všechen ten předvánoční stres a přejídání v klidu a pohodě na prkně na svahu s celou rodinou.
Proč jste zatím s tímhle svým plánem nenašel pochopení?
Brání nám v tom pořád určitý konzervatizmus.
Jaké by byly nejlepší Vánoce podle vašeho „gusta“?
Všichni od nás chtějí, aby se Štědrý den trávil doma i s babičkami. Ale být to opravdu jenom podle mě, tak jedu na hory.
Vybavíte si ještě, kdy jste pochopil, že dárky nenosí Ježíšek, ale zařizují je rodiče?
To vám přesně nepovím. Já si myslím, že mi to docházelo tak nějak postupně vším tím šmejděním a hledáním. Ale doba, kdy to bylo jen o neznalosti a o očekávání, jestli Ježíšek donese to, co jsem si přál, byla nejkrásnější. Mělo to svoje obrovské kouzlo.
Prozraďte, co jste si jako kluk přál ze všeho nejvíc?
Strašně dlouho to byla autodráha. Pak jsem ji jednou skutečně dostal, i když nevím, jestli to bylo přímo o Vánocích, nebo při nějaké jiné příležitosti. Každopádně jsem měl velkou radost. Byl to vysněný dárek.
O Vánocích se mluví jako o nejkrásnějších svátcích roku, ovšem podle vašich předchozích odpovědí to nevypadá, že byste měl stejný názor. Nebo se pletu?
Ne, nejhezčí určitě nejsou. Všechen ten shon a chvat pohodě rozhodně nenahrávají. Ať chceme nebo ne, jsme tím vším strašně zválcovaní. Myslím, že spousta lidí je na tom stejně jako já - potřebují dodělat práci a zařídit na poslední chvíli spoustu věcí, aby ten klid nakonec opravdu měli.
Ano, pochopila jsem, vám se nestává, že byste kvůli Vánocům nemohl dospat...
(usmívá se) Taky dětem už je od 10 do nějakých 25 let, takže už to není ani o rozzářených očích, jako kdysi. Pořád sice zůstává tradice rozbalování dárků, ale ta radost z nich už není tak nevinná. Je to takový trošku nařízený svátek. Jako třeba Silvestr.
Takže ptát se vás, jestli chodíte 31. prosince slavit, je zbytečné?
Opíjení na povel, to není nic pro mě. Já se klidně sbalím a jdu spát v deset. Když se budu chtít opít, tak to prostě udělám, ale až tehdy, kdy já budu mít chuť.
Já vám ale stejně nevěřím, že by pro vás Vánoce a konec roku byly až tak stresujícím obdobím. Co máte na svátcích rád?
Je hezké, že se sejde rodina, že jsme všichni pohromadě. To jsou vzácné chvíle.
A možná i na hory dojde?
Jo, aspoň na tři dny vyrazíme, i když to nebude přes Štědrý den. Děláme to tak už sedm let. Aspoň na chvilku se vždycky vyhneme zacpaným silnicím a parkovištím.
Volíte spíš zahraniční destinace?
Ano, ale není to z nějaké touhy po cizině, já totiž jezdím na prkně ve volném terénu a tady taková místa nejsou. Sjezdovkám se vyhýbám.
„Opíjení na povel, to není nic pro mě. Já jdu na Silvestra klidně spát v deset.“ Radek Jaroš |
A co cukroví, to také obcházíte obloukem?
To víte, že na něj pokaždé dojde. (usmívá se) Tradice přece velí napéct spoustu sladkostí, takže se jim nedá vyhnout. Já měl vždycky dva strašně oblíbené typy cukroví, které už ale dneska nikdo neumí. Dělávala ho moje babička.
Třeba se přece jen někdo najde. O jaké cukroví šlo?
Když já nevím, jak se jmenuje. (směje se) My tomu říkali jednoduše měsíčky a čtverečky. První byly rumové s kakaem a druhé promazávané krémem. Asi v šesti vrstvách se pokládalo těsto na sebe a pak se polilo čokoládou. Dělávalo se to na plech a čtverečky se z toho řezaly teprve nakonec. Miloval jsem to.
Pojďme se teď na chvilku vrátit zpátky k vašemu letnímu výstupu na K2. Zaznamenal jste jenom samé přejícné reakce, nebo se objevily i nějaké negativní?
Jasně, že byly i negativní. Nikdo není bez opozice. Kdysi jsem byl z podobných reakcí smutný, řešil jsem je v sobě, ale pak mi někdo řekl: Orel mouchy nelapá, tak se na to vy... A já to tak udělal.
Horolezec Jaroš ve filmu Cesta vzhůru o výstupu na K2:
8. srpna 2014 |
Konec roku bývá vyhrazen také nejrůznějším anketám. Nemrzí vás, že na sporty, jako je horolezectví, se v nich tak trochu zapomíná?
To je jasný, nejsme televizní sport. My ostatním nemůžeme konkurovat, když mají světové šampionáty, mistrovství Evropy, Světové poháry a pak ještě olympiády. Každý týden se o nich mluví, kdežto my s tím jedním výsledkem za sezonu takový prostor nedostaneme.
Z tohoto pohledu je tedy vlastně vaše 11. místo velkým úspěchem. Je to tak?
Jo, ale pořád je to jen „brambora“. Zase na druhou stranu za mnou skončili mistři světa v cyklokrosu a třeba taky Jarda Jágr. Podobné ankety prostě nikdy nebudou objektivní. Všichni se totiž raději ztotožní s holčinou, která za pět minut sjede třikrát sjezdovku, než s někým, kdo měsíc leze na osmitisícovku.
Radek Jaroš
|
Zdoláním K2 jste dal dohromady takzvanou Korunu Himaláje, co bude následovat teď?
Rád bych dal nejvyšší hory všech světadílů. Rozhodně to nepodávám jako nějaký extrémní cíl, spíš je to takový horolezecko-cestovatelský plán. No a taky se chci věnovat horským kolám a skalnímu lezení.
A občas ty svoje aktivity proložíte nějakou společenskou akcí, jako například minulý týden při křtu dvou malých pand červených v jihlavské zoo. Mimochodem jak jste si to užil?
Bylo to milé. Měl jsem pro ně dort z nejrůznějších pamlsků a bambus, který mají rádi. Předával jsem jim to ve výběhu, ale byly hodně vyplašené, takže z ruky si vzít nechtěli.
Pro vás možná dobře, ne?
Jo, jsou to přeci jen šelmy, takže jsem si říkal, hlavně aby si mě nespletli, protože dort byl zelený a já měl zelenkavý svetr.
Jména Radek a Jarek jste vybíral vy sám?
Kdepak, to vymysleli ošetřovatelé. Rodiče mláďat se jmenují nějak tibetsky nebo čínsky, což si nikdo nezapamatuje, tak prý chtěli, aby to byla ryze česká jména.
A nezáviděl jste malým pandám tak trochu jejich šest prstů?
Jo, taky tam tohle téma padlo v souvislosti se zmínkou o mých amputovaných prstech na nohách. Prý by mi mohly nějaké půjčit. Ale já myslím, že jim je raději necháme.
