Od rámu podvozku až po střechu nově postavený kamion Liaz, navíc obohacený o prvky z nově vyvíjeného speciálu a doplněný o špičkový motor. K tomu měl Jaroslav Valtr za sebou dobrý výsledek v podobě pátého místa z letní Silk Way v Rusku. Jenže předpoklady pro dobrý výsledek na Rallye Dakar se s realitou vůbec nepotkaly.
Šternberský závodník bojoval na nejtěžším závodě světa místo soupeřů s poruchami a už v páté etapě pro něj Dakar skončil. "Jsem z toho strašně zklamaný," přiznává i s odstupem několika dní.
Pro vás měl být letošní Dakar start do třetice všeho dobrého. Ale místo toho jste, stejně jako loni, nedojel. Proč to nevyšlo?
Moje pozice v týmu je taková, že si od něj pronajímám auto a veškeré služby s tím spojené. Děláme spolu deset let a vždycky to fungovalo a kluci se vždycky snažili auto a techniku dobře připravit, všem jde o výsledek. Loni došlo k poruše motoru, za kterou jsme nemohli my jako tým, protože ho servisovala jiná firma. Místo něj jsme letos vsadili na Buggyru, která má momentálně nejlepší motor, co na Dakaru je, ale připravenost auta nebyla taková, jak jsem si přestavoval.
Jaroslav ValtrNarodil se 25. února 1969 a žije ve Šternberku. Mnohonásobný účastník a vítěz českých seriálů závodů offroad okusil Rallye Dakar poprvé v roce 2009 jako spolujezdec v kamionu stáje KM Racing. O tři roky později už seděl za volantem a s motorkářem Davidem Pabiškou jako navigátorem skončili na 12. místě. Loni odstoupil pro poruchu motoru po 4. etapě, letos vydržel v soutěži jen o den déle. |
V čem přesně?
Druhou, třetí a čtvrtou etapu si převodovka řadila, co chtěla, a v jednu chvíli se dokonce zastavila úplně. Ve čtvrté etapě jsem měl k dispozici ze šestnácti rychlostí jen čtyři a to je v takovém závodě problém. I kvůli tomu došlo k převrácení kamionu, protože jsem byl v situaci, kdy jsem nesměl zastavit, jinak už bych se nerozjel. Ke vší smůle jsme zrovna všem ujeli, takže jsme museli čekat asi dvacet minut, než někdo přijel. Byl to zrovna Artur Ardavičius, který jede v českém týmu, který nás postavil na kola.
Před pátou etapou jste problém dokázali vyřešit, v ní ale pro vás Dakar skončil.
Nakonec jsme zjistili, že problém byl v elektroinstalaci mezi převodovkou a řadicí pákou. Ale zřejmě při servisu v noci došlo k tomu, že se dolívala voda do chladiče a špatně se utáhlo víčko. V etapě jsme ho někde ztratili, došlo ke ztrátě vody a v jeden okamžik v motoru zarachotilo a nešel nastartovat. Jenže po přitažení auta do bivaku jsme zjistili, že se dalo v závodě pokračovat.
Jak to?
Buggyra mi zpětně jednoznačně řekla, je to ztráta vody, upekli jste to, praskla hlava, ale dalo se s tím jet, kdybychom měli správné informace. Jenže mechanik dal informaci, že máme díru v motoru, a to nebyla pravda. Z toho jsem byl velice zklamaný. Když jsme auto dotáhli do bivaku, došlo k nastartování motoru a auto normálně jelo.
To muselo být hořké zklamání.
V ten moment radši všichni naskákali do aut a ujeli pryč, protože jsem byl hodně naštvaný. Bylo to naprosto zbytečné odstoupení, dalo se to vyřešit a jet dál. Mohli jsme si zazávodit a v druhé polovině jsme si mohli třeba udělat nějaké slušné umístění, protože jsme věděli, že schopnosti i auto na to máme.
Nedojel jste ani loni, snížily dva nevydařené starty vaše ambice jezdit na Rallye Dakar i dál?
Nemluvil bych o ambicích. Je to můj obrovský koníček a sen. Jeden Dakar jsem dojel, čehož si nesmírně vážím. Úmrtnost je veliká, protože jsme se bavili s Pepíkem Kalinou, že startoval na dvaadvaceti Dakarech a dojel jich devět. Závod je opravdu těžký a může se stát, že selže technika. Ale pokud selžou lidé, je to špatné. Na obhajobu týmu musím říct, že hned po vyjetí z přístavu jsme okamžitě měnili alternátor, protože slaný vzduch na moři dává technice zabrat. Je možné, že stejně problém vznikl i u elektroinstalace řazení. Jsem z toho strašně zklamaný.
Jaká byla noc v poušti, než vás odtáhli do bivaku?
Seděli jsme tam asi do tří do rána. Přijelo asi deset místních lidí a dovezli vynikající steaky, pravé argentinské. Taky fernet a kolu, takže jsme tam s domácími uspořádali pouštní party. (smích)
Před startem jste toužil dojet v desítce. Váš týmový parťák Vlastimil Vildman od ní nebyl daleko, po obezřetné jízdě skončil třináctý.
Vlastík je chlap, který měl svůj sen Dakar odjet a podařilo se mu 13. místo. Jel na jistotu, opatrně, a kdybych jel také tak, vím, že v desítce skončím bez problémů. Ale já cítil šanci na první pětku, jenomže to je stejné, jako když si vsadíte sportku a řeknete si, "teď vyhraju první cenu". To je nesmysl. Dakar je velice těžký závod a nejde naplánovat. Ale vím, že pokud má člověk štěstí, je schopný jet kolem pátého místa. Už to je velký úspěch proti továrním týmům.
Jet na pohodu není nic pro vás.
Já chtěl bojovat o co nejlepší umístění. Kdybych měl jet jen pohodovou jízdu, tak to nebudu dělat. Závody jsou od toho, aby se závodilo. Mám spíš závodní ambice než si to jen projet.
V KM Racingu jste byl lídrem. Cítil jste na sobě tlak na dobré umístění?
Tlak ne, ale přání týmu bylo obrovské. Musím říct, že všichni na autě dřeli, příprava probíhala sedm dní v týdnu, dvanáct hodin denně. Kluci se na autě strašně nadřeli, ale výsledek tomu vůbec neodpovídal. Ten je z mého pohledu hrozný, katastrofální. Nemůžu říct, že by to někdo ošidil, ale stane se chybička a při těchto závodech se takové chybičky neodpouští. To určí výsledek celého závodu, který je jednou za rok a stojí obrovské finanční prostředky, nehledě na to, že se na to připravujete celý rok. Já během týdne začínám přípravu na příští ročník a uvidím, jestli ho pojedu, nebo ne.
Znovu se žlutou liazkou?
Jsou tu i jiné možnosti, vzniká nový tým a pilotů moc není, takže uvidím, co se bude dít. Možná se s Macíkem (šéf týmu - pozn. red.) dohodneme, možná ne. Je to otázka jednání. Nicméně se mi nelíbí, když někdo mluví za mě, a přitom to není pravda.
Na letošní ruské Silk Way Rally dovedl Jaroslav Valtr svou liazku do cíle na pátém místě.
To se stalo v konkrétním případě, který můžete uvést?
To se stalo i letos. Když jsem dojel zpět do republiky a začal jsem dostávat další informace, tak jsem byl z toho velmi rozladěný.
Snažím se dobrat toho, co se vám nelíbilo.
Informace, které proudily z týmu na veřejnost. Mrzelo mě, že závady, které byly oficiálně nahlášeny, tak nebyly. Měli jsme čtyři etapy problém jen s převodovkou. Až jsme ho vyřešili, vyrobili jsme si další problém s motorem. Když je ale auto v perfektním technickém stavu, tak je vynikající. I to mě drží u tohoto týmu a této značky.
Vidíte zásadní rozdíly proti konkurenci, která ovládla špičku?
Auto máme vyladěné fakt perfektně a Buggyra má asi skutečně nejlepší motory, což jsme mohli pozorovat na zájmu ostatních posádek. Závadu, pro kterou jsme nedojeli, jsme si způsobili sami.
Když jste mluvil o vznikajícím týmu, máte na mysli tým Tatra Buggyra, v němž jel Martin Kolomý?
Ano. Ale nejsem člověk, který by lehce přeběhl. Budu vyčkávat, co se bude dít. Nicméně v Buggyře mají jasno, že s jedním člověkem Dakar nevyhrají, takže potřebují dalšího jednoho nebo dva piloty, kteří jedou stejně jako Martin Kolomý, tedy aby byli na trati blízko sebe. My jsme letos s Martinem takovou dohodu měli. Když jsme v páté etapě potřebovali rezervu, tak mi ji bez řečí půjčil, my jim zase dali vodu. Spolupráce je dobrá, s Martinem se známe téměř dvacet let, takže nemáme nejmenší problém.
Někteří piloti tvrdí, že to byl nejtěžší Dakar v Jižní Americe. Souhlasíte?
Pokud se na to člověk připraví fyzicky a psychicky je schopen se s obtížemi závodu srovnat, tak na pěti etapách, které jsem viděl, jsem necítil nic zvláštního. Ale zřejmě pod vlivem předchozích ročníků se od první etapy jelo úplně zběsilé tempo. I proto, že tovární týmy mají k dispozici obrovské množství náhradních dílů a mění je preventivně, což my si dovolit nemůžeme. Mění třeba gumy co dvě etapy, my musíme jet, dokud nezařve nebo je opravdu hodně poškozená.
Rozdíl mezi týmy je tedy především v technickém zabezpečení?
Pro příklad: my máme dvě závodní auta a dvě doprovodná. Například tovární stáj Mini má dvanáct doprovodných kamionů plus dva obrovské návěsy, kolem toho obrovské kvantum lidí snad včetně i uklízeček. Plus deset terénních aut. Já myslím, že si snad vozí i vlastní záchody a piloti spí na hotelích. Ale s o to větším nasazením to děláme.
Hlavní změna ale byla v nárůstu délky rychlostních zkoušek i celých etap.
Bylo to dlouhé, na druhou stranu je to návrat ke kořenům Dakaru. Pepík Kalina říkal, že za starých časů většinou dojížděli v noci. A když dojeli za světla, tak to vždycky oslavili. Měl jsem z prodloužení etap radost, myslel jsem, že se tempo zklidní a všichni pojedou víc takticky. Ale nastal pravý opak, od začátku se to řezalo hlava nehlava a pak vítězí fyzická připravenost a mládí závodníků. Co se týká náročnosti, terén je pořád stejný. Je to jen delší.
Vyrůstal jste na offroadmaratonech, zvažoval jste někdy start na Dakaru v autě?
Ne, to bych se bál. V malých autech bych na Dakar jel jen v továrním nebo hodně dobrém autě. Když jsme v páté etapě uvízli na veliké duně, hodiny jsme pozorovali, jak se tam některá osobní auta trápila. Pak jsme těm slabším ukazovali, kudy mají dunu vyjet, a stejně tam někteří zůstali. To je Dakar. Většina pak počká do rána, jak se přes noc ochladí, tak je písek tvrdší.
Loni vznikl projekt, který na Dakaru sdružoval většinu českých týmů. Letos už jel zase každý sám za sebe. Proč?
Každý si jde vlastní cestou, ale spolupráce pilotů na trati existuje. Mně pomáhal Tomáš Vrátný i Artur Ardavičius z Bonver Dakar Projektu. Martin Kolomý zase převracel na kola Artura, takže spolupráce jezdců na trati je. Nespolupracujeme v zázemí, holt je to o penězích, takže si vše hlídá každý sám. Pokud nemáte za sebou fabriku, je to těžké, amatérštější. Ale o to s větším nasazením to děláme.
Loni ale závod provázely velké hádky mezi českými jezdci. Už se vztahy vyčistily?
My jezdci mezi sebou problémy nemáme. Jestli myslíte pana Lopraise, já ho prakticky neznám, takže s ním žádný problém nemám. Je mi to úplně jedno.
Co teď budete dělat?
Nejsem člověk, který by něco vzdal bez boje. Pořád mám chuť závodit, udělal jsem pro to strašně moc, tři roky trénuju pětkrát týdně, to nejde jen tak zahodit. Podřídil se tomu i chod rodiny a firmy. Mám chuť závodit, ale musím rozmyslet jak a s kým a jestli vůbec. Rozhodně budu závodit v malých autech, tuto činnost chci obnovit. Ale lákají mě kamiony. Kamion je droga. Když vidíte, že jste schopen porážet tovární jezdce, je to strašná psina.
