Vacura je posledním v řadě

P r a h a - Dopingové obvinění vzpěrače Zbyňka Vacury, vyřazeného z olympijské výpravy, znovu nastolilo otázku, nakolik "čistý" je český sport. Od roku 1993 do počátku roku letošního provedl Antidopingový výbor České republiky 6104 kontrol vzorků, z nichž 5275 bylo odebráno při soutěžích. Celkem 129 testů bylo pozitivních, což činí 2,1 procenta. To ve srovnání se světem nadprůměrné číslo hodně ovlivňuje vysoký počet pozitivních nálezů v kulturistice. V tomto odvětví, v České republice značně kontrolovanému, přesáhl počet pozitivních nálezů 20 procent.

Z dalších sportů ve statistikách průměr nejvíce převyšují především vzpírání, zápas a některé atletické disciplíny. Známé české dopingové kauzy se ale odehrály i v cyklistice a fotbalu. Čeští sportovci jsou pravidelně testováni i na mezinárodním poli, kde největší ohlas vzbudil případ Petra Kordy. Tenista, který měl ve Wimbledonu v roce 1998 pozitivní nález na nandrolon, byl nakonec potrestán symbolickým zákazem startů na jeden rok, předtím již sám profesionální kariéru ukončil.

Juniorský mistr světa ve vzpírání Petr Sobotka byl v roce 1995 odsouzen k doživotnímu zákazu činnosti. Trest mu byl později zmírněn na dva roky a v současnosti Sobotka nechybí mezi olympioniky pro Sydney. Tvrdý, čtyřletý trest, postihl trojici českých atletů. První z nich, diskařka Vladimíra Malátová, měla pozitivní antidopingovou zkoušku na nadrolon při závodech Poháru mistrů evropských zemí v Rakousku v květnu 1994. V listopadu 1997 Mezinárodní atletická federace (IAAF) vyhověla její žádosti o prominutí zbytku trestu.

Podobný osud postihl vytrvalkyni Alenu Peterkovou. Ve vzorku moči závodnice byly při Pražském maratónu v červnu 1995 zjištěny stopy nandrolonu. Peterková poté přesedlala na duatlon, na který se vztahovala pouze polovina čtyřletého trestu, a začala znovu vrcholově závodit. Celý čtyřletý trest si odpykal trojskokan Ivan Slanař, který se v lednu 1994 na halových závodech ve Stromovce nedostavil k antidopingové zkoušce. To se dle regulí rovná pozitivnímu testu.

S fenoménem dopinku se český, respektive československý sport, začal vážněji zabývat od začátku 70. let. Ve všech socialistických státech se tehdy ale k nepovoleným podpůrným prostředkům přistupovalo ze dvou stran. Snahy Mezinárodního olympijského výboru (MOV) v boji proti dopinku byly oficiálně podporovány, ve skutečnosti se ale dopinku nebránilo. Naopak, státní orgány podávání zakázaných preparátů vrcholovým sportovcům často přímo organizovaly. Podle odborníků je velmi pravděpodobné, že dopingové prostředky byly v osmdesátých letech používány sportovci často na doporučení jejich vlastních trenérů. Antidopingový výbor v tomto období provedl 337 laboratorních vyšetření, z nichž 49 bylo pozitivních. V největší míře se dopingové případy týkaly atletiky a vzpírání.

V roce 1992 vypracoval antidopingový výbor zprávu o státem řízeném dopinku před listopadem 1989. Podle tohoto materiálu byla po roce 1985 dokonce vytvořena tajná speciální komise pod číslem N 01-333-04/01, která organizovala podávání dopingových prostředků především reprezentantům v atletice, cyklistice, vzpírání a zápase. Vše vyvrcholilo rozhodnutím vedení ÚV ČSTV v roce 1986, v němž bylo stanoveno, že sportovci, kteří odmítli užívat anabolické steroidy a růstové hormony, se vyřazují z reprezentace. V tomto období bylo provedeno 2084 vyšetření, z toho bylo 154 pozitivních, opět převážně ve vzpírání a atletice.

Obrat nastal v říjnu 1988, když nové vedení ÚV ČSTV přijalo vnitřní dohodu k ukončení podpory dopinku. V roce 1990 vyhlásil ČSOV Československou chartu proti dopinku, kterou podepsaly všechny federální sportovní svazy. Antidopingový výbor ČSFR vznikl 10. června 1991. Požádat o provedení kontroly při soutěži může pořadatel soutěže, sportovní svaz nebo může být provedena z rozhodnutí výkonného orgánu pro kontrolu dopinku (exekutiva).

O mimosoutěžní kontrole rozhoduje výhradně exekutiva, a to buď na základě žádosti předsedy sportovního svazu, nebo z vlastního rozhodnutí. Odmítnutí sportovce nebo nedostavení se je postihováno stejně jako dopink (případ trojskokana Ivana Slanaře). Seznam zakázaných látek především v posledních letech stejně jako počet namátkových kontrol neustále roste. Nejnižším možným trestem je pouze napomenutí ze strany svazu, nejvyšším při recidivě doživotní zákaz činnosti.