Seděl za stolem a po pravé ruce měl hihňajícího se Dána Pedersena, na kterého mířily objektivy fotografů. I Václav Milík se kvůli nim na pár vteřin usmál, ale jinak ho čtvrté místo na Tomíčkově memoriálu moc netěšilo. „Vždycky chci vyhrát nebo se aspoň zlepšit. A bramboru už mám odsud z minulého roku,“ mračil se plochodrážník z Bernardova na Kutnohorsku.
V Praze své ambice nenaplnil, v celé sezoně ano. Udělal v ní ohromný pokrok. „Rok 2015 řadím v kariéře nejvýš,“ souhlasí Milík.
Moc nechybělo a mohl jste startovat v prestižním seriálu Grand Prix, že?
Zamrzelo mě to. Dostat se přes kvalifikační kola a semifinále až do challenge je těžké, navíc v té obrovské konkurenci. A nakonec mi chyběl bod k postupu do Grand Prix. Snad to příští rok bude zase lepší.
Václav MilíkNejlepší český plochodrážník žije v Bernardově na Kutnohorsku. Ve 22 letech jezdí prestižní polskou extraligu, za Vratislav závodil i jeho otec Václav Milík starší. Pokračovatel plochodrážního rodu letos absolvoval seriál ME jednotlivců, ve kterém skončil jedenáctý. Blízko měl k postupu do Grand Prix 2016, stálé místo mu uniklo těsně o bod. V české lize jezdí za Pardubice. |
Pomáhá vám angažmá v polské extralize, kde závodíte jako jediný Čech?
Je to zajímavé: minulou sezonu jsem poprvé podepsal v Anglii, s Poole jsme se dostali až do finále a to samé se mi teď povedlo s Vratislaví v Polsku. Sice jsme prohráli první finálový závod o osm bodů, ale i tak je to pro mě vynikající rok.
Čtvrté místo na Tomíčkově memoriálu do něj nezapadá?
Nejsem spokojený, ale bál jsem se, že to bude ještě horší. O víkendu se mi totiž nedařilo a všechny tři motory, o kterých jsem si myslel, že jsou skvěle připravené, mi nakonec neseděly. Musel jsem je poslat zpátky k ladičovi a na Tomíčka mi doma zbyly jen dva a oba už toho měly docela dost za sebou. Když už jsem se dostal do finále, mohla z toho být aspoň bedna. Ale i tak jsem za sebou nechal spoustu dobrých plochodrážních jmen.
Jak se mezi nimi na dráze rozkoukáváte?
Zpočátku jsem měl respekt, hlavně v úvodu sezony. Ale tím, že jezdím polskou extraligu a vídám se s těmi kluky vlastně každou neděli, je to lepší a lepší. Vlastně i na Tomíčkovi přede mnou skončili jen tři opravdu světoví jezdci.
Do poslední chvíle nebylo jasné, zda se vtěsnáte do finálové pětky. Byl jste nervózní?
Když jsem viděl, že je tolik závodníků seřazených na deseti bodech jako já, ale sám jsem měl dvě tříbodové výhry (kritérium při rovnosti bodů – pozn. red.), tak mi bylo jasné, že bych ve finále snad mohl být. Ale pak jsem najednou v depu slyšel, že by mohl být dodatkový rozjezd o finále. Byl jsem připravený, co se bude dít, a nakonec jsem byl rovnou ve finále.
Na startu na vás zbyla vnější dráha. Dalo se z ní dojet pro lepší než čtvrté místo?
Z mého pohledu to bylo maximum. Když v Praze při jakémkoliv závodě startuju od prken, mám ohromný problém odtamtud odjet, protože dráha je tam fakt tvrdá. Dělají se tam koleje, protože je to místo, kterým jezdci projíždějí všechna čtyři kola. Člověk se tam nemá o co opřít, takže jsem věděl, že to nebude to pravé ořechové.
