Navíc prokázal takové kvality, že o jeho služby projevil zájem český národní tým.
Víc než rok trvalo vyřizování všech nutných náležitostí. Zahraniční sportovec s českým pasem patří u nás ke stále ještě ojedinělým jevům. Nakonec ale vše klaplo a jedenatřicetiletý muž je už týden českým občanem. Cesta k reprezentačnímu dresu se otevřela.
"Pomohla mi s tím spousta lidí a já si přál, aby to dopadlo dobře. Teď jsem šťastný," říká klíčová opora i kapitán českého mistra.
Díky událostem posledních dní jste velmi známý. Jak to prožíváte?
Nedělám z toho vědu, pro mě osobně se nic nezměnilo. O získání občanství se mluvilo už dlouho a docela se to čekalo. Dostal jsem ale hodně gratulací od známých.
Stoupla vaše popularita v Nymburku nebo Poděbradech, kde bydlíte?
Nemyslím, že jsem nějak populární. V Nymburku jsem už tři roky a ví se o mně. Ale to i o ostatních spoluhráčích. Normálně se pozdravím s každým, koho znám. A někdy jsem lidem povědomý, protože mě někde zahlédli, a já v jejich očích vidím ten pohled: "Jóó, to je myslím ten z basketu."
K té známosti. Všiml jsem si vaší tváře na plakátu firmy, zabývající se úpravou zraku pomocí laseru.
Hodně mi pomohli, je to opravdu dobrá technologie. Udělal bych pro ně cokoli. Pomohli jsme si vzájemně. (Shodou okolností v rozhodujícím finále sezony 2002/03, které Nymburk prohrál s Opavou, Whitfield v dramatickém závěru přišel v souboji o tehdy ještě kontaktní čočku a týmu několik minut chyběl - pozn. autora.)
Co pro vás znamená získání českého občanství?
Je to O. K. Za ty čtyři roky jsem tu deset měsíců v roce, takže tady vlastně regulérně žiju. Připadá mi přirozené, že to tak dopadlo.
Kdy jste poprvé slyšel něco o Česku?
Když jsem byl asi před šesti lety na testech v Belgii a tady hrál za Mlékárnu Kunín můj bratranec Lynard Stewart. Přijel jsem se za ním podívat. Později jsem se dostal do Kunína i já. Po angažmá v Chorvatsku mě tam přivedl můj chorvatský agent.
Co vás v Česku drží tak dlouho?
Baví mě to tady. A nejlepší věc je, že jsem přišel do Nymburka. Původně jsem chtěl zůstat v Kuníně, ale v klubu si asi mysleli, že jsem neodvedl dost dobrou práci, tak jsem odešel. Agent pak mluvil s trenérem Benáčkem, kterému se líbila moje hra, a uvažoval o mně. Měl jsem ještě nabídky z Belgie a Maďarska, ale nakonec jsem se rozhodl pro Nymburk.
Jak vůbec vaše rodina přijala zprávu o vaší nové identitě?
Nerozumí úplně všemu, co s tím souvisí. Stačí jim vědět, že jsem šťastný. Ale třeba brácha Marvin, s kterým si často volám, a další lidi z basketu už ví víc.
Co je tady pro vás nejzajímavější?
Chvíle, kdy se naučím něco nového z češtiny. Poslední tři roky chodím i na hodiny jazykové výuky, ale kvůli nedostatku času nejde udržovat pravidelný rytmus.
Jak moc už v češtině rozumíte?
Dost. A když úplně nerozumím, pochytám smysl z pár slov ve větě. Záleží, jak rychle ten druhý mluví. Běžným otázkám už rozumím v pohodě a z každodenní komunikace chytám možná 85 procent. Zvládnu i kratší konverzaci, třeba v obchodě. V šatně hodně vtipů a hlášek už chytám taky, i když někdy až po druhém třetím zopakování. Čtu si i v jedné knize, a to mi hodně pomáhá. Ale třeba porozumět celému článku v novinách bych ještě nezvládnul. A interview v češtině? Příště to můžeme zkusit.
Koho jste svou češtinou překvapil?
Někdy v zápase překvapím nějakou frází kluky z jiných týmů. Ale hlavně překvapuju sebe. Čeština je hrozně těžká. Pro mě je úplně nejtěžší správně používat mužský a ženský rod. Něco třeba řeknu a někdo hned křičí: "To nemůžeš, musíš to říct jako chlap, takhle by to bylo, kdybys byl ženská." A tak to jde pořád. Chci se ale dál zlepšovat a stát se nejlíp česky mluvícím Američanem v zemi. (smích)
Na nymburském gymnáziu jste si jednou tak trochu vyzkoušel roli učitele při hodině angličtiny. Jaké to bylo?
Fajn. Jsem rád mezi lidmi, takže mě to bavilo. Moc rád dělám něco pro ty, co nám fandí a podporují nás. Ale učitelem bych nemohl být ani náhodou. Nemám na to trpělivost.
K Česku neodmyslitelně patří pivo, ale vám prý nic neříká.
Ne, nikdy v životě jsem ho ani nevyzkoušel. A totéž platí o kouření.
A jakých rozdílů jste si všiml mezi ženami ve Státech a Česku?
Je to zhruba stejné, u nás i tady se ke mně chovají fajn. Snad jen, zdejší ženy jsou štíhlejší. Nic nejí.
Stále platí, že jste se tu nesetkal byť jen s náznakem rasismu?
Neříkám, že neexistuje, ale já osobně vážně ne. Když mě lidé vidí, většinou hned myslí spíš na basketbal. Navíc když jsem někde s víc než dvoumetrovým spoluhráčem Ashante Johnsonem, nemám žádný problém. Teď v Praze navíc chodíme ještě s dalším parťákem z týmu Alešem Chánem, a ten měří 214.
Hned v první nymburské sezoně jste ztratil otce a mladšího bratra Bucka. Myslel jste tehdy na návrat domů?
Bylo to hodně těžké. Procházel jsem okamžiky, kdy jsem se opravdu chtěl vrátit. Ale rodina při mně stála a podržela mě, abych zůstal. Je to tak nejlepší i pro Bucka. Dívá se na mě a já hraju za něj a za sebe. Vím, že se na mě dívá. Věřil mi, když nikdo další už ne. Toho jsem si moc cenil. Teď mi šíleně chybí. Byli jsme si moc blízcí a skoro stejně staří. Chodili jsme do stejných škol, hráli baseball, fotbal i basket. Bylo hrozné ho ztratit.
Přestože nejste příznivcem tetování, nechal jste si poté, co byl zastřelen, vyobrazit na levou paži sepjaté ruce a slova Buckova milovaná památka. Bylo to kvůli blízkosti vašeho vztahu, nebo proto, jakým způsobem jste ho ztratil?
To druhé. Dal jsem mu tím vědět, že tohle je na jeho památku. Vždycky když vstanu a podívám se na levou paži, vím, že kdyby tu byl, udělal bych něco pro život nás obou. Před každým zápasem mu říkám, s kým budeme hrát. On, kdyby mohl, řekl by: "To bude těžký, vyhrajte." Vždycky když se dotknu toho tetování, vím, že musím hrát, jak nejlíp umím, protože on se dívá.
