Nádherný centr posílá Tomáš Došek doprostřed pokutového území. A jak přesný... Míč klesá na hlavu Pavla Kuky, je to vpravdě božský dar z nebes. Dá, či nedá gól? Kuku nikdo nehlídá, má moře času na zakončení. Cítí, že tohle je "tutovka". A ty dávat je nejtěžší. Připadá mu, jako by ten míč padal dlouhé hodiny. Najednou je u něj. Hlavička k tyči. Radost. Objímání. "To se dalo jen zavraždit," říká útočník. Pak se ale zamyslí. Asi mu dojde, že patří mezi nejdůležitější ze 124 gólů, jež nastřílel v domácí a německé lize. "Kdybych nedal, tak by mě každý hodil do škatulky, odkud jsem přišel." Dobře ví, že po světě chodí s pověstí mařiče šancí. Pavel Kuka se vrátil po sedmi letech domů. Kaiserslautern, Norimberk a Stuttgart, tudy prošel, než našel znovu cestičku do zamilované Slavie. Dobře tušil, jak na prvním zápase záleží. Na rozcvičku si jako jediný hráč vzal dvoje kopačky. "Běžně se rocvičuju v lisovkách a v kolíkových kopačkách hraju. Dneska jsem si radši vzal oboje," popisoval, jak všechno vzal z gruntu. Má pověst dokonalého profesionála. Jeho slovo v kabině je vážené. Říká se, že může být něco mezi hráčem a trenérem. Stejně tak Jan Suchopárek, u něhož se čeká, až se uzdraví. Je půldruhé hodiny před zápasem. Slávisté si okukují trávník. Tomáš Došek kráčí loudavě do kabiny a někomu špitá do mobilu. Zbleskne to Kuka: "Hele, schovej to. To snad nemyslíš vážně!" káravě hlesne, že se nesoustředí na zápas. Došek okamžitě mobil zaklapne. "Nejsem tu, abych někoho poučoval, ale co se mi nelíbí, to prostě řeknu," tvrdí Kuka. Je mu dvaatřicet let, je třetím hráčem s nejvíce odehranými zápasy v reprezentaci. Tak proč by nemohl mít velké slovo? Tohle mu nikdo nemůže vyčítat. Když se jde rozcvičit, vítají jej diváci potleskem. Jeden z nich šplhá po vysokém plotu a křičí na Kuku a prosí ho, ať mu dá po zápase dres. "Promiň, to nejde, mám jen jeden a potřebuju ho na příští zápas. Zkus to příště," omlouvá se mu Kuka. Za pár minut je už Kuka pohlcen zápasem. Není tak čilý jako zamlada, nevíří pořád kolem pokutového území, spíš čeká na svou chvilku. Asi je na něm cítit i nastupující chřipka. Do prvního varu ho dostává gól. Po přestávce mohl přidat i druhý. A pak se mu krev vaří po podivných verdiktech rozhodčího. Za protesty dostává kartu. "Člověk se musí rozčílit, aby pro sebe něco získal," vysvětluje svou horlivost. V 70. minutě mu posílá Dostálek pas. Kuka sprintuje skoro přes půlku hřiště, ale nic z té akce není. Z dálky ukazuje, že potřebuje střídat. Vtom zaútočí Příbram a vyrovnává. "Nejradši bych to v tu chvíli změnil a zase si mávnul, že zůstanu. Ale chyběly mi síly," vypráví Kuka. Střídá. Druhý gól už vidí z lavičky. Navztekaní slávisté mizí v kabině. Zůstává jen Kuka. Dělá interview, pak zašlápne do trávníku dva vyryté drny a nespokojeně procedí. "Gól mě těší, ale prohráli jsme. A já chci být se Slavií mistrem. Takže ten zápas se nepovedl."
2. října 2000
