Menší šedovlasý pán svou vizáží působí trochu jako slavný komik Felix Holzmann. Vtipný je taky. Ale pozor: býval to slavný skokan a trenér. V roce 1964 dokonce výkonem 142 metrů v německém Oberstdorfu vytvořil tehdejší světový rekord.
"Nejradši ale vzpomínám na tu skvělou partu, která tenkrát kolem skoku byla: Matouš, Raška, Höhnl nebo Kodejška. Všechno samozřejmě vyvrcholilo na olympiádě v Grenoblu, kde Jirka Raška získal zlato a stříbro." Po ukončení aktivní kariéry se Dalibor Motejlek vrhl na trénování.
Čtyři roky působil u olympijského týmu USA, kde se stal lyžařským trenérem roku. Poté zakládal skokanský sport v Jižní Koreji. Jako muž v pozadí se podílel na úspěších další skokanské generace v čele s Pavlem Plocem a Jiřím Parmou. Patnáct let - až do loňska - trénoval mládež v Harrachově.
Tady mu prošel rukama základ dnešní reprezentace: Hájek, Hlava nebo Cikl. A také sdruženáři Slavík a Dvořák. "Některé jsem trénoval od deseti let, jiné od školky," vzpomíná.
Časem se ujal komentování skokanských závodů v rodném Harrachově - Světových pohárů i mistrovství světa v letech. "Připadalo mi to takové mrtvé, někdo vždycky jen ohlásil, kdo jede a kolik skočil," popisuje svou počáteční motivaci.
Proto přidal k suchým údajům i trochu "omáčky". Využíval toho, že dobře znal závodníky i trenéry a viděl do skokanského zákulisí. "Vloni to ale místo mě začali dělat mladší za jiné peníze," přiznává posmutněle.
Jeho moderátorské schopnosti opět ožily při nedávném veteránském mistrovství světa v Harrachově. Výkony starších skokanů komentoval nejen česky, ale i v dalších jazycích. "Anglicky umím, rusky jsem nezapomněl a takové věci jako Vítáme vás, Nazdar a kolik kdo skočil zvládnu klidně i ve finštině," usmívá se Motejlek.
Jeden z titulů v Harrachově vybojoval i jeho finský přítel Matti Nykänen. Asi nejslavnější skokan historie, který se však dostal do problémů s alkoholem i se zákonem. "Vzpomínám, že kdysi vyhodil při závodech z okna televizi i svou první manželku. Ale to už je dávno, teď se dal snad dohromady."
Daliboru Motejlkovi bude 70 let a klidně by si na veteránských závodech ještě mohl sám skočit. Ale nechce. "Já jsem se vyzávodil v mládí, a tak nemám potřebu pokračovat."
A zavzpomíná na své poslední veteránské závody v Norsku, které kdysi vyhrál. "Jenže to bylo s pádem, při kterém jsem utrpěl otřes mozku, vyhodil si rameno, překousl jazyk a zlomil nos. To už mi vážně nestojí za to," vysvětluje se svým typickým nadhledem.
