Obchod se dřevem nesl peníze na koníčka
A přece byl Ken Tyrrell jeden z otců dnešní elitní ligy motorsportu: Narozen ve Velké Británii roku 1924 vybudoval Tyrrell po válce úspěšný obchod se dřevem, což mu už v hospodářsky napjatých padesátých letech umožňovalo holdovat svému koníčku: motorismu.
Brzy však poznal, že jeho kvality nevězí v ježdění samotném, ale spíše ve vedení týmu. Později se pak o Tyrrellovi dokonce hovořilo jako o nejvetším objeviteli talentů - v jeho týmu začínali hvědy jako Stewart, Servoz-Gavin, Cevert, Depailler, Pironi, Alboreto...
Úspěchy v menších formulích
V padesátých a šedesátých letech se Ken Tyrrell soustředil se svým týmem především na formuli Junior a formuli 3. Úspěchy v těchto třídách a výborné kontakty k firmám Matra a Elf, které se mu podařilo spřást během působení ve F3 a F2, mu koncem šedesátých let dodaly dost odvahy pustit se do dobrodružství formule 1.
Do perfektní mozaiky mu chyběl jen jeden kamínek: jezdec světového formátu. I tuto mezeru vyplňil tím, že se mu podařilo přetáhnout od stáje BRM jednoho ze svých dřívějších objevů Jackieho Stewarta. Vstupem stáje Tyrrell s pilotem Stewartem do Grand Prix tak nastala rokem 1968 epocha, které tato kombinace po léta kralovala.
Stavba F1 na dvorku
První vítězství se dostavila již téhož roku a v sezoně 1969 si Stewart dojel na voze Matra stáje Tyrrell pro svůj první titul. Koncem sezony 1970, ve které tým nasazoval, jako i někteří jiní účastníci, vozy nově vzniklé značky March, se Ken rozhodl k dalšímu rozhodujícímu kroku: konstruovat vlastní vůz. Tyrrell angažoval pro jeho vývoj talentovaného Dereka Gardnera. Monopost se stavěl ve vší tichosti v malé dílně na pozemku Tyrrellova obchodu se dřevem.
Ještě koncem roku byl tento velmi plochý vůz (typ 001) nasazen v Grand Prix a okamžitě přesvědčil. V sezoně 1971 byl Stewart naprostým suverénem a kdo ví, jak by dopadl rok 1972, kdyby Skot neměl velké trable se žaludečními vředy... Uzdravený Stewart se potom o rok později opět stal mistrem světa.
Tato sezona měla pro Tyrrella znamenat vyvrcholení jeho suverenity, ale již konec sezony napovídal, že možná bude následovat recese: Jackie Stewart, poněkud znechucen problémy s bezpečností závodů, oznámil, že po posledním závodě skončí.
Tragédie Ceverta, začátek konce
Ale mělo být ještě hůř: Při tréninku k poslednímu podniku sezony smrtelně havaroval druhý jezdec stáje Francois Cevert, který se měl stát novou hvězdou týmu. Na vrcholu úspěchu tak zůstal Tyrrell ve stejnem okamžiku před hromadou střepů. Co ale zůstalo, bylo zapálení pro sport, nova slibná konstrukce (typ 007) a podpora francouzského gigantu Elf, díky němuž byl vždy jeden z jezdců stáje Francouz.
Tyrrell tedy musel zaměstnat dva nové jezdce a odvážně se rozhodl pro dva mladíky: Jodyho Schecktera a Patricka Depaillera. K titulům už to sice nestačilo, ale léta 1974 - 75 přinesla vždy alespoň jednotlivá vítězství v Grand Prix. Koncem roku 1975 Tyrrell a jeho konstruktér Gardner začali ve vší tajnosti pracovat na projektu, který zpočátku vzbuzoval posměch, později však mnohé týmy inspiroval k podobným řešením. Byl to monopost se šesti koly.
Šestikolka je na světě. Ne nadlouho
V roce 1976 s vozem Project 34 zvítězil Jody Scheckter ve Švédsku. Bohužel se však ukázalo, že se Tyrrell s odvážným krokem až moc vydal v milost výrobce pneumatik, který brzy ztratil chuť vyrábět pneu speciálních rozměrů na dostačující úrovni. A tak rok 1977 již napověděl, kterým směrem se bude vývoj týmu Tyrrell pohybovat: žádné vítězství, jen starosti a pak i konec šestikolového projektu.
Roku 1978 Tyrrell ještě jednou ukázal chuť k inovaci. Mladý fyzik Dr. Karl Kempf byl prvním konstruktérem, který použil při konstrukci a testování počítače. Výsledkem bylo ale pouze jediné vítězství Depaillera. Tento úspěch zůstal až do roku 1982, kdy Alboreto vyhrál v Las Vegas, posledním. Tyrrell po toto období financoval svůj tým hlavně z vlastní kapsy a penězi jezdců, kteří za své závodění platili, což mělo další neblahý dopad na výsledky.
Naděje jménem Benetton
Nová naděje přišla v roce 1983 v podobě sponzora Benetton. Nadějný Alboreto slavil v Detroitu výhru, která byla ovšam pro Tyrrella poslední. Na konci sezony ztratil Tyrrell svá dvě esa: Alboreto odešel k Ferrari a sponzor Benetton k Alfě Romeo. Co následovalo, byl už pouze stín dávné slávy slavy s občasnými záblesky dřívější velikosti (Stefan Bellof v Monaku, Alesi v Phoenixu...).
Zdá se, že Ken Tyrrell nakonec ztroskotal právě z důvodu, který mu přinesl slávu a úspěch - viděl v závodech hlavně sport a už méně business. To vedlo k tomu, že se mu v osmdesátých a devadesátých letech už nepodařilo k svému týmu trvale vázat nějakou velkou automobilku či sponzora.
Je konec, v létě 1998 stáj Tyrrell už neexistuje
Koncem léta 1998 se pak stalo to, co si mnozí z nís nedovedli představit: stáj Tyrrell přestala existovat. Tyrrell si alespoň pozlatil svou penzi tím, že prodal celé své životní dílo koncernu BAR. S Kenem Tyrrellem neodešel jen jeden z velikanu tohoto sportu, odešel i jeden ze starých konstruktérů a tím i jistá dávka stability, kterou motorismu dávaji lidé ochotni vkládat a ne jen brát.
 Tyrrellova šestikolka Project P34, vůz, na který si snad každý vzpomene. Snímek je ze závodů starších vozů formule 1 v Mostě, v odstrojeném kokpitu sedí Martin Stretton. |
