Když do rodného města dorazíte i s přítelem (překážkář Petr Svoboda, pozn. aut.), kam ho v Plzni zavedete?
My jsme lenoši. Když přijedeme, zavřeme se u našich v pokoji a jsme schopní dva dny prospat. Nejsme na to, sednout si do hospody a dát si pivo. Přítel je z Moravy, ale není ani na víno. Nevím, kde je chyba. (smích) I když, po sezoně i na tu hospůdku s přáteli dojde.
Jaké to bylo, zaskákat si přímo na plzeňském náměstí?
Já takové závody vyhledávám. Mně strašně pomáhá podpora diváků, když jsou takhle blízko. Každému bych přála, aby si vyzkoušel jen se rozběhnout doskočištěm tím špalírem lidí.
Ukázala Plzeň, že atletice fandí?
Je úplně perfektní. Když uspořádáte takovou akci v Praze, lidi jen projdou kolem, podívají se chviličku a jdou zase dál. I při exhibici na Václaváku. Plzeň se osvědčila už před lety na republikových šampionátech. A dnes zase. I počasí vyšlo, dalo se skákat vysoko.
Přesto, zdálo se, že s rozběhem máte trošku problémy?
Trochu zlobil vítr, to je pravda. Takže jednou jsem posouvala rozběh dozadu, a byla jsem daleko u doskočiště. Pak zase dopředu a byla jsem blízko...
I proto vám vyšlo 440 cm až na dodatečný čtvrtý pokus?
Jo, zrovna na téhle výšce se mi začal vítr točit. Jednou mi to rostočilo tyč, že kdybych skočila, zůstanu na stojanech. Raději jsem to vzdala. Pak mi naštěstí pořadatelé dali čtvrtý pokus. Tedy konkrétně tatínek... (úsměv)
A ten se už povedl.
Vzala jsem osvědčenou měkkou tyč, se kterou skáču v tréninku, a snažila se skok udělat víc technicky. Vyšlo to, ale už to nejde jako na začátku sezony. Závodů bylo moc a je to znát, cítím se unavená. Proto tady 440 beru jako dobrý výkon.
Ještě vás mrzí, jak málo vám na ME scházelo k medaili? Stačilo skočit 465 cm o pokus dříve.
Já nebyla smutná. Myslím, že to ze mě udělali spíš novináři. Já šla ze stadionu s úsměvem. Jasně, že vám blikne v hlavě – stačilo tak málo. Ale sport je takový. Myslím, že s oběma trenéry jdeme správnou cestou a příští rok to bude ještě lepší. A nemyslím si ani to, že šampionát byl neúspěšný. Byli jsme tam atleti od 20 do 25 let, je to obrovská zkušenost. A podle počtu finálových účastí beru Barcelonu jako hodně úspěšnou.
Svoboda: Plzeň? To je mé deja vuPlzeň tak trochu "může" za to, že zažehla atletická láska mezi překážkářem Petrem Svobodou a tyčkařkou Jiřinou Ptáčníkovou. "Právě tady jsem zaběhl svůj první limit na mistrovství světa. A na Jamajce jsme se pak seznámili s Jiřinkou. Plzeň je pro mě deja vu, svazuje nás k sobě," svěřuje se 26letý Svoboda, český rekordman na 60 i 110 metrů překážek. Přítelkyni tento týden fandil při exhibici na náměstí Republiky. "Taky bych si rád zaběhl takový závod ve městě. Bolt běžel v Manchesteru 150 metrů. Možná by bylo zajímavé udělat někde na náměstí šedesátku překážek, zpopularizovat tu disciplínu. Ale co si budeme nalhávat, to je hrozně nákladná věc," míní rodák z moravského Budišova. S Ptáčníkovou zařizuje dům v Lešanech u Kralup nad Vltavou. A přiznává, že mít přítelkyni mimo atletiku by byla potíž. "Je pravda, že volný čas trávím hlavně v posteli. Jsem lenochod, potřebuju to. Po mítinku v sobě máte adrenalin a koukáte do čtyř hodin ráno na televizi. Takhle si to doháním a normální holka by to těžko pochopila." A jak by si Svoboda vedl s tyčkou? "Osobák mám 460, ale teď už bych se to bál vzít do ruky. Záda by to nevydržela," přiznává. |
