O víkendu také díky nevšedním metodám svého kouče vyhrála turnaj v americkém Stanfordu, ve finále přemohla 6:2, 5:7, 6:4 domácí Venus Williamsovou. Na žebříčku se vzápětí posunula na 12. místo.
"Za všechno mohu poděkovat tátovi," tvrdila 24letá Bartoliová.
Právě po svém posledním triumfu vzpomínala, jak musela ve své rodné vesnici Le Puy en Velay do úmoru odhrabávat sníh. Její otec nemá žádné sportovní vzdělání, původním povoláním je zubař, do svých tréninkových dávek tedy zahrnul i věci, které v tenisových příručkách běžně nenajdete.
Jako dřinu s hrablem.
Ale i další lahůdky.
Už jako malé baletce lepil Marion k chodidlům tenisák, aby se naučila chodit po špičkách. Musela na jeho přání roky trénovat s přetěžkým závažím na raketě. Do zemdlení mávala kvůli nabírání síly sem tam obrovskou tyčí. Jindy jí Walter Bartoli zase zostra napálil míček do plotu, nutil ji vrátit jej přesně do kurtu. Nebo rozestavěl po lajnách plechovky. Pokud jednu z nich trefila, dostala bonbon. Pokud ne, bylo zle.
"Vždycky jsem byla ohromně ambiciózní, všechno jsem brala jako výzvu," řekla finalistka Wimbledonu 2007. "Ve svých čtyřech letech jsem tátovi tvrdila, že se jednou stanu francouzskou premiérkou. Chtěla jsem za každou cenu vypadnout z Le Puy, vidět velká města, poznat svět. A vzít do něj tátu s sebou."
Ve "středověkém" Le Puy to bylo nepříjemné nejen kvůli častým mrazivým vánicím, ale i kvůli špatným podmínkám pro tenisovou přípravu. Vesnice měla jedinou tělocvičnu, která byla pro tenis malá. I proto Bartoliová dodnes při podání soupeřek stojí před základní čárou a ne na ní jako všechny ostatní. Naučila se to v dětství. Stát tehdy dál, omlátila by raketu o zeď. "Tenhle návyk zůstal ve mně."
S tímhle prapodivným prvkem uspěla i v neděli proti Venus Williamsové, která má jedno z nejtvrdších podání na světě. Přitom ještě než finále začalo, Walter své dceři tvrdil: "Bude úspěch, pokud s ní neprohraješ 0:6, 1:6."
Že to byla zvláštní motivace? Dozajista. Ale výsledek přinesla.
Jako už tolikrát.
