Už odmítal dál trávit život na cestách. Uvědomil si, že chce být víc s rodinou, že si chce od biatlonu odpočinout.
Během sezony totiž od začátku listopadu do konce března pobude v Česku průměrně pouhé čtyři týdny. Na jaře se navíc poprvé stal otcem, manželce Kristýně se narodil syn. Ty myšlenky na odchod byly pochopitelné.
„Divil jsem se trenérům, kteří mají doma děti, že pak celý rok lítají po světě. Tomu jsem se chtěl vždycky vyhnout,“ popisoval.
Dlouho mu to ale nevydrželo. Už na jaře ho nalomil šéf svazu Jiří Hamza s návrhem, že by trénoval muže. Když pak dostal doma svolení, bylo rozhodnuto. „Trochu jsem se nechal ukecat. Ale doma mi na dva roky dali zelenou, než se malý odpoutá od mamky,“ usmíval se. Díky němu se teď usmívají biatlonisté.
„Hodně u nás ožil. Přišlo mi, že s holkama už to poslední dobou nebylo ono, a teď je vidět, že je zase nabitý energií, má z toho radost. A když sportovec vidí, že to trenéra baví, je to fajn,“ má jasno jeden ze svěřenců, Ondřej Moravec. Před čtyřmi lety spolu ještě závodili v jednom dresu. Pak ale Vítek oznámil konec aktivní kariéry kvůli vleklým bolestem zad a jejich cesty se na chvíli rozešly.
Z Vítka závodníka se stal Vítek trenér. Nejprve žen, teď mužů. „A byl to dobrý impulz. Jsem rád, že jsem u kluků,“ říká 41letý kouč. „U žen jsem strávil čtyři roky, zažili jsme pěkné chvilky, úspěchy, horší chvilky. Ale je dobře, že jsme to změnili. U kluků je ta atmosféra opět pracovní a maká se na sto procent.“
Žádné velké zásahy v trénincích nedělal. „To gros zůstalo stejné, jen jsme obsah museli zpestřit. Hledali jsme nová místa pro trénink, nové metody. Je to kreativní práce, proto mě to baví a proto mám chuť zase trénovat,“ vysvětluje. „A díky tomu teď ty tréninky neuvěřitelně baví i mě,“ pochvaluje si Moravec.
Spolu s Andersem Magnusem Bratlim, novým norským asistentem, se Vítek zaměřil na novou techniku bruslení, která je pro biatlonisty hospodárnější. Více při ní zapojují horní část těla, také se musí odrážet v jiný moment, než jak byli zvyklí.
„Zní to jednoduše a pro laika to vypadá skoro stejně. Ale u kluků je ta informace o odrazu hodně hluboko. Než se předělá, trvá to dlouho. Uvidíme, jak se to podaří v závodním tempu. Tam nastupuje hodně stresu a v tu chvíli se každý vrací k automatismům,“ popisuje Vítek.
S Bratlim okamžitě našel společnou řeč. Byť je Nor ve společnosti spíše tišší, na trati dokáže biatlonisty pořádně prohnat. „Kluky neustále nutí do pohybu, který by měli dělat. Kolikrát už se jim to nelíbí, ale dělají to. To je důležité,“ říká Vítek.
Za těch pár týdnů a měsíců už si pochopitelně všiml některých odlišností mezi trénováním ženského a mužského týmu. „S klukama je víc srandiček, ta komunikace je určitě o něco otevřenější,“ připouští. „Ale pořád jsme v práci, takže když je potřeba někomu šlápnout na krk, musí se.“
Jen tak může navázat na úspěchy Koukalové a spol.
