Richard Schallert, rakouský trenér české reprezentace.
Pane Schallerte, kdy zase bude Jakub Janda, vítěz posledního ročníku Světového poháru, vyhrávat?
To není tak snadné říct. Byl jsem velmi optimistický po závodech v Engelbergu. (Janda tam byl pátý) Teď jsou na opravdu vysoké úrovni Schlierenzauer a Jacobsen, mají spoustu sebedůvěry. Ale v závodě, jako byl ten v Ga-Pa, mohl Jakub vyhrát, kdyby měl podmínky jako jiní. Jeho skoky jsou dost dobré. Zlepšuje se. Stejně jako jeho sebedůvěra. Má dobrý pocit z lyží, kombinézy. V tom balíčku musí být všechno.
Musíte být v jeho případě víc psycholog, nebo trenér?
Teď? Trenér. V Oberstdorfu zase víc než psycholog. (V úvodním závodě Turné čtyř můstků byl Janda 21.)
U českého týmu jste nahradil Vasju Bajce, úplně jiný typ trenéra, bouřlivějšího člověka. Jak to bylo těžké?
Co se Jakuba týká, Vasja byl jako jeho otec. Jakub měl plán od rána do večera. Tohle není moje vize dobrého sportovce. Nechci vodit tým jako loutky. Chci, aby skokani byli samostatní. Říkám jim: Vy jste piloti a musíte vědět, co je pro vás nejlepší, když se chcete dostat na vyšší úroveň. I v tréninku.
Dáte nabídku a oni ať si vyberou?
Musíte znát své pocity, naučit se to. Když se Jakuba zeptám, jak se mu vede, v 99 procentech případů mi řekne, že normálně. A tak se ptám: To je dobře, nebo špatně? Cítíte odezvu? Doufám. Chápu, že to není lehké. Obzvlášť pro Jakuba není snadné změnit systém, s nímž měl úspěch. Ale jsem si jistý, že úroveň z minulé sezony nestačí. Když ji bude jen udržovat, nebude na vrcholu.
V přípravě využíváte počítačové programy, že?
Máme speciální systém. Je podobný rakouskému. S testováním, zjišťováním fyzické úrovně. Pro každého připravujeme velmi individuální plán.
V sezoně můžete závodníky učit. Ale co můžete udělat v závodě?
Musíte udělat dobrou práci doma. V závodě není dobré, když dáte klukům moc informací. Když začnete skákat v hlavě, jste druhý. Potřebujete sebedůvěru, ta vás nese. Všechno musí jen běžet.
Když je závodník na můstku, vy jej během deseti vteřin mávnutím musíte poslat dolů. Jak se rozhodujete?
Když jsou hodně špatné podmínky, tak samozřejmě chvíli počkám. Jenže zároveň je to vzkaz: Trenér čeká, není to moc dobré. Takže je možná někdy lepší mávnout hned.
Nesete svěřence očima vzduchem?
Jasně, že to zkouším. Když jsou na nájezdu, řeknu si třeba: Romane, pojď. Po patnácti dvaceti metrech už víte, jestli to bude dobrý skok. Třeba u Jakuba je největším problémem nájezdové postavení.
Zmiňoval jste objevy sezony, Rakušana Schlierenzauera a Nora Jacobsena. Ti jsou nahoře, naopak Jandovi či Ahonenovi se tak nedaří. Proč?
Ve skocích je nová generace. Jakub byl perfektní letec. Ne v letech, ale ve skocích. Používal možná nejlepší letecký systém. Ti mladí jsou také dobří ve vzduchu, ale taky jsou dobří na odrazu, dobří skokani, což je možná další krok. Zdá se, že atletičnost je víc zapotřebí.
Přichází éra dětí?
To si nemyslím. Schlierenzauer nevyletěl z nuly na sto. Znám ho dlouho, vždycky byl velký talent. Má perfektní rodinu, okolí. Je to talent jako Matti Nykänen. Ale tolik jich v Rakousku není, nemůžete je vyprodukovat.
Ale v Rakousku byste mohl vybírat z víc skokanů než v Česku. Když tam někdo zhasne, přijde jiný.
Nemyslím, že je v Rakousku tolik skokanů. Největší rozdíl je v klubech. Nechci o tom moc mluvit, ale je tam lepší výuka od začátků. Máme školu ve Stamsu, tam je třeba Schlierenzauer.
Čeho můžete dosáhnout s Čechy?
Náš cíl je mistrovství světa v Liberci 2009. Nemůžeme plánovat medaili, ale můžeme dosáhnout úrovně, kdy o ni budeme bojovat. Není daleko, ale chce to čas. Znám to z Rakouska. Vím, na jaké jsou Rakušané fyzické úrovni. V porovnání s našimi kluky je to velký rozdíl.
Hodně se projevuje i technika, kombinézy a podobně.
Rakušané mají hromadu věcí, třeba loni měl Morgenstern asi 25 kombinéz, testoval nové materiály, střihy. Janda jich měl pět nebo šest. To je velký rozdíl. I v tomhle musíte být na nejvyšší úrovni, jinak je těžké soutěžit. Když nemáte nejrychlejší lyže, nejlepší kombinézu a sebedůvěru, jste o dvacet metrů pozadu. Ale větším problémem se stává vliv větru. Je tak velký rozdíl, když vám foukne rychlostí dva metry za vteřinu do zad, nebo půl metru zepředu.
Příroda si se skoky hraje, jak chce. Dá se s tím něco dělat?
V Mezinárodní lyžařské federaci jsou zodpovědné osoby. Jsou věci, které se dají udělat. Třeba s lyžemi, aby nebyly tak široké.
Lyžaři nazývají zimní sezonu cirkusem. Jaká je pro trenéry?
Máme stejný plán a místa pobytu, ale práce je jiná. Sportovci mají víc možností si odpočinout.
A když ji máte vy, jak ji využijete?
Hodně čtu. Různé druhy knih, ale mám oblíbené ty od Hermanna Hesseho. To je pro mě regenerace, dostanu se do určité nálady. Všechno je relativní. A pak mám ještě jedno velké hobby.
Jaké?
Dřív jsem lezl po horách, v Dolomitech, ale s tím už jsem skončil. Teď hledám minerály. Když je hezky, jsem v horách každou volnou chvíli. Sám, nikdo kolem.
Jste Rakušan, trénujete české skokany, pořád jste na cestách. Co na to vaše rodina?
Není to velký rozdíl, jestli jsem koučoval v Rakousku, nebo v Česku. Jezdíme na tréninkové kempy. Bydlím doma, mám čtrnáctiletou dceru. Rodina mě zná jen takhle. Možná větším problémem je, když jsme dva měsíce doma.
Pane Schallerte, kdy zase bude Jakub Janda, vítěz posledního ročníku Světového poháru, vyhrávat?
To není tak snadné říct. Byl jsem velmi optimistický po závodech v Engelbergu. (Janda tam byl pátý) Teď jsou na opravdu vysoké úrovni Schlierenzauer a Jacobsen, mají spoustu sebedůvěry. Ale v závodě, jako byl ten v Ga-Pa, mohl Jakub vyhrát, kdyby měl podmínky jako jiní. Jeho skoky jsou dost dobré. Zlepšuje se. Stejně jako jeho sebedůvěra. Má dobrý pocit z lyží, kombinézy. V tom balíčku musí být všechno.
Musíte být v jeho případě víc psycholog, nebo trenér?
Teď? Trenér. V Oberstdorfu zase víc než psycholog. (V úvodním závodě Turné čtyř můstků byl Janda 21.)
U českého týmu jste nahradil Vasju Bajce, úplně jiný typ trenéra, bouřlivějšího člověka. Jak to bylo těžké?
Co se Jakuba týká, Vasja byl jako jeho otec. Jakub měl plán od rána do večera. Tohle není moje vize dobrého sportovce. Nechci vodit tým jako loutky. Chci, aby skokani byli samostatní. Říkám jim: Vy jste piloti a musíte vědět, co je pro vás nejlepší, když se chcete dostat na vyšší úroveň. I v tréninku.
Dáte nabídku a oni ať si vyberou?
Musíte znát své pocity, naučit se to. Když se Jakuba zeptám, jak se mu vede, v 99 procentech případů mi řekne, že normálně. A tak se ptám: To je dobře, nebo špatně? Cítíte odezvu? Doufám. Chápu, že to není lehké. Obzvlášť pro Jakuba není snadné změnit systém, s nímž měl úspěch. Ale jsem si jistý, že úroveň z minulé sezony nestačí. Když ji bude jen udržovat, nebude na vrcholu.
|
Richard Schallert |
|
Rakouský trenér české skokanské reprezentace |
V přípravě využíváte počítačové programy, že?
Máme speciální systém. Je podobný rakouskému. S testováním, zjišťováním fyzické úrovně. Pro každého připravujeme velmi individuální plán.
V sezoně můžete závodníky učit. Ale co můžete udělat v závodě?
Musíte udělat dobrou práci doma. V závodě není dobré, když dáte klukům moc informací. Když začnete skákat v hlavě, jste druhý. Potřebujete sebedůvěru, ta vás nese. Všechno musí jen běžet.
Když je závodník na můstku, vy jej během deseti vteřin mávnutím musíte poslat dolů. Jak se rozhodujete?
Když jsou hodně špatné podmínky, tak samozřejmě chvíli počkám. Jenže zároveň je to vzkaz: Trenér čeká, není to moc dobré. Takže je možná někdy lepší mávnout hned.
Nesete svěřence očima vzduchem?
Jasně, že to zkouším. Když jsou na nájezdu, řeknu si třeba: Romane, pojď. Po patnácti dvaceti metrech už víte, jestli to bude dobrý skok. Třeba u Jakuba je největším problémem nájezdové postavení.
Zmiňoval jste objevy sezony, Rakušana Schlierenzauera a Nora Jacobsena. Ti jsou nahoře, naopak Jandovi či Ahonenovi se tak nedaří. Proč?
Ve skocích je nová generace. Jakub byl perfektní letec. Ne v letech, ale ve skocích. Používal možná nejlepší letecký systém. Ti mladí jsou také dobří ve vzduchu, ale taky jsou dobří na odrazu, dobří skokani, což je možná další krok. Zdá se, že atletičnost je víc zapotřebí.
Přichází éra dětí?
To si nemyslím. Schlierenzauer nevyletěl z nuly na sto. Znám ho dlouho, vždycky byl velký talent. Má perfektní rodinu, okolí. Je to talent jako Matti Nykänen. Ale tolik jich v Rakousku není, nemůžete je vyprodukovat.
Ale v Rakousku byste mohl vybírat z víc skokanů než v Česku. Když tam někdo zhasne, přijde jiný.
Nemyslím, že je v Rakousku tolik skokanů. Největší rozdíl je v klubech. Nechci o tom moc mluvit, ale je tam lepší výuka od začátků. Máme školu ve Stamsu, tam je třeba Schlierenzauer.
Čeho můžete dosáhnout s Čechy?
Náš cíl je mistrovství světa v Liberci 2009. Nemůžeme plánovat medaili, ale můžeme dosáhnout úrovně, kdy o ni budeme bojovat. Není daleko, ale chce to čas. Znám to z Rakouska. Vím, na jaké jsou Rakušané fyzické úrovni. V porovnání s našimi kluky je to velký rozdíl.
Hodně se projevuje i technika, kombinézy a podobně.
Rakušané mají hromadu věcí, třeba loni měl Morgenstern asi 25 kombinéz, testoval nové materiály, střihy. Janda jich měl pět nebo šest. To je velký rozdíl. I v tomhle musíte být na nejvyšší úrovni, jinak je těžké soutěžit. Když nemáte nejrychlejší lyže, nejlepší kombinézu a sebedůvěru, jste o dvacet metrů pozadu. Ale větším problémem se stává vliv větru. Je tak velký rozdíl, když vám foukne rychlostí dva metry za vteřinu do zad, nebo půl metru zepředu.
Příroda si se skoky hraje, jak chce. Dá se s tím něco dělat?
V Mezinárodní lyžařské federaci jsou zodpovědné osoby. Jsou věci, které se dají udělat. Třeba s lyžemi, aby nebyly tak široké.
Lyžaři nazývají zimní sezonu cirkusem. Jaká je pro trenéry?
Máme stejný plán a místa pobytu, ale práce je jiná. Sportovci mají víc možností si odpočinout.
A když ji máte vy, jak ji využijete?
Hodně čtu. Různé druhy knih, ale mám oblíbené ty od Hermanna Hesseho. To je pro mě regenerace, dostanu se do určité nálady. Všechno je relativní. A pak mám ještě jedno velké hobby.
Jaké?
Dřív jsem lezl po horách, v Dolomitech, ale s tím už jsem skončil. Teď hledám minerály. Když je hezky, jsem v horách každou volnou chvíli. Sám, nikdo kolem.
Jste Rakušan, trénujete české skokany, pořád jste na cestách. Co na to vaše rodina?
Není to velký rozdíl, jestli jsem koučoval v Rakousku, nebo v Česku. Jezdíme na tréninkové kempy. Bydlím doma, mám čtrnáctiletou dceru. Rodina mě zná jen takhle. Možná větším problémem je, když jsme dva měsíce doma.
