Snad nikdo netouží po startu na olympijských hrách v Londýně více než Petra Kamínková. Osmatřicetiletá vytrvalkyně z Olomouce už dvakrát snila svůj sen o pěti spojených kruzích, ale vždy následovalo nepříjemné procitnutí. Naděje na Londýn se však nemíní vzdát a chce jí podřídit všechno.
"Obětuju tomu finance, budu pořád na soustředění v Tatrách. Jedině v maratonu mám ještě rezervy, jedině tam si můžu zaběhnout osobní rekord," věří atletka, která posbírala desítky mistrovských titulů na pět i deset kilometrů.
Olympiáda v Londýně by byla krásnou tečkou za vaší kariérou?
No právě. V roce 2004 jsem měla dokonce zaběhlý limit do Athén, ale béčkový. Jenomže Slovenka Anička Pichrtová se vdala, získala české občanství a jela místo mě, protože měla rychlejší čas. Od té doby se pokouším o olympiádu. Třeba to vyjde na třetí pokus.
Maratony ale nemáte v oblibě. Prohlásila jste, že vás nudí.
Chtěla bych se na to připravit. Maratony nemám ráda, jsou strašně moc o psychice. A můj manažer mi říká, že nejsem maratonská běžkyně, protože nemám dobrou psychiku, že se neumím trápit. Přesto bych to chtěla zkusit a v dubnu běžet maraton, možná v Curychu. I když mi bude příští rok už devětatřicet, chtěla bych to zkusit.
U vytrvalců nehraje věk až takovou roli, souhlasíte?
Pavel Novák je ještě o dva roky starší než já, a když jsem na Běhej.com četla, že se chce pokusit o maraton v Londýně, tak si říkám, proč to nezkusit taky? A když vím, že v Pekingu vyhrála Rumunka v devětatřiceti letech, tak proč ne? Myslím, že do čtyřiceti let se dá běhat na dobré úrovni, a tak bych chtěla na olympiádu, když vidím, že to jde. Roba Štefko má přes čtyřicet a pořád běhá hodně dobře.
Zaměříte se teď výhradně na maraton?
Mám to v plánu. V roce 2008 jsem se vyloženě chtěla připravit a zaběhnout limit na olympiádu. Byla jsem kvůli tomu v Tatrách, kde jsem trénovala ve sněhu, bylo to náročné a přišlo zranění. To mě strašně mrzelo, protože jsem tehdy moc dřela. Jen jsem běhala, jedla a spala. Bylo to hodně těžké a pak mi zranění vzalo olympijský sen. Ale myslím, že ještě letos bych mohla jezdit po zahraničí a v roce 2012 bych chtěla závodit málo a připravit se na maraton.
Vadí vám, že Český atletický svaz požaduje náročnější limit pro kvalifikování se na olympijský maraton než světová asociace?
Světová a evropská asociace dávají poslední dobou jeden limit – dvě hodiny čtyřicet tři minut. To je schůdný limit, který bych zaběhla já a další tři naše holky. Kdybychom jely na olympiádu, byly bychom ve druhé polovině startovního pole. Náš svaz to ví a dává limit dvě hodiny třicet sedm minut. Kdybychom na splnění limitu měly alespoň tři čtvrtě roku a ne jen půl. Mohli by nám dát větší prostor.
Pracujete na své psychice?
Musím především sehnat nějakého chlapa, který je schopný zaběhnout olympijský limit pro ženy a umožnit mu podmínky, aby mohl se mnou jet na závod a běžet vedle mě. Držel by mi tempo, rozrážel vítr, podával občerstvení. To je obrovská pomoc. V Olomouci bohužel trénuji sama. Chtělo by to změnu. A také psychika je o tréninku. Na splnění limitu nemám milion pokusů, ale de facto jen jeden.
Nevyhledáte psychologa, aby vám dal odborné rady, jako to dělá hodně sportovců?
Někteří k psychologovi chodí, ale já jsem free, v pohodě. Potřebuji hlavně pohodové zázemí doma a potom je vše dobré.
O víkendu jste na druhém ročníku Olomouckého půlmaratonu obsadila 7. místo v čase 1:19:48.
Jste s výsledkem spokojená? Přála jsem si jiný výsledný čas, takže je to promě velké zklamání. Stejně jako loni se mi neběželo dobře a bolely mě nohy. V závěru jsem si myslela, že mě Radka Churaňová doběhne. Trochu jsem zpomalila a začala šetřit síly, ale naštěstí jsem závod dotáhla do vítězného konce.
A ve „svém“městě jste uhájila pozici nejlepší české vytrvalkyně.
V domácím prostředí je vždycky těžké závodit, takže si hodně cením, že jsem Radku porazila. Běžela totiž výborně, skutečně úžasně. Hodně mi pomohli diváci, ale více jsem se soustředila na běh.
