O takřka sto let později měla Tour 2016 od pondělka do středy v itineráři tři etapy po sobě, které délkou přesahovaly 210 kilometrů, a mnozí jezdci lamentovali: Proč tak dlouhé? Komu to prospěje?
V prvních dvou případech totiž šlo o etapy rovinaté, v nichž vzrušení přinesl opravdu až spurt.
V pondělí se peloton úvodní hodinu vlekl rychlostí 33 km/h a zaostával půl hodiny za nejpomalejším časovým propočtem organizátorů. Do cíle této 223kilometrové etapy se už průměr ani příliš nezvýšil, vystoupal jen na 37 km/h.
Ne, nešlo o žádný protest jezdců.
Jen o džentlmenskou dohodu.
Dnes to hrotit nebudeme.
Před nimi šlapal 215 kilometrů uprchlík Fonseca, po většinu času zcela sám, a když se za ním přece jen vydal cyklistický „komediant“ Voeckler, vysloužil si tím cenu pro bojovníka dne. Jen za to, že narušil vleklou nudu.
„Dnes bych nechtěl být televizním komentátorem,“ rýpl si po 3. etapě Geraint Thomas ze Sky.
„Přemýšlel jsem, že zastavím na kafe,“ povídal Peter Sagan.
A Jim Ochowicz, manažer týmu BMC, vykládal: „Připomínalo mi to časy, kdy jsme s prvním americkým týmem 7-Eleven přijeli na Giro 1985. Vesele jsme na trati klábosili a nestarali se o tempo.“
O den později sice peloton v nejdelší letošní etapě zvládl 237,5 kilometru do Limoges mnohem rychleji, ovšem ve studiu České televize dva spolukomentátoři z řad bývalých cyklistů vtipkovali.
Petr Benčík: „Vždyť oni jedou pořád z kopce.“
Ján Svorada: „Odpočinkový den.“
Benčík: „To už je druhej v řadě. Už holt ani ta Tour není, co bejvala.“
Také v úterý platilo, že o „zábavu“ se postaraly až poslední kilometry a hlavně centimetry.
Kdo vyhrál? Toť byl znovu rébus pro cílovou kameru. Odpověď zněla: Němec Kittel před Francouzem Coquardem. O titěrných 2,8 centimetru. Čekající Marcel Kittel na tuto zprávu reagoval hurónským řevem radosti.
Aspoň někdo byl spokojený. Naopak Tom Dumoulin z Giantu si postěžoval: „Nevidím důvod, proč by se takové dlouhé rovinaté etapy měly dál jezdit. Být kratší, jsou mnohem víc vzrušující. Copak tohle diváky baví? Musí se u televize nudit.“
Greg Henderson z Lotta Soudal (a zdaleka nejen on) přitakal: „Kdyby ta etapa měřila 160 kilometrů, výsledek bude stejný.“
Že je na všem zlém i něco dobrého? Jenže co? Kápl na to Michael Hutchinson, bývalý profesionál a současný publicista: „Při pohledu na tyhle etapy si mnohem víc začneme vážit těch napínavých.“
Středa mu dala za pravdu: 216 kilometrů přes Centrální masiv nabídlo všechno možné, jen ne cyklistickou nudu.
„Těch kopců bude dneska na mě až příliš,“ říkal na startu 5. etapy Greg van Avermaet z týmu BMC, za normálních okolností pan klasikář a mistr dlažebních kostek (na nichž dojížděl už tolikrát druhý či třetí).
Ale tohle nebyl normální den.
Van Avermaet postupně setřásl všech svých osm kolegů z úniku, do cíle dorazil s náskokem 2:34 minuty a triumfálně zatínal pěst.
Rázem vévodil pořadí Tour o 5:11 minuty. „Že tady někdy pojedu ve žlutém dresu, jsem si nedovolil ani snít,“ svěřoval se.
NEJKRÁSNĚJŠÍ DEN. Greg van Avarmaet a jeho cesta za vítězstvím v etapě i žlutým dresem.
V Belgičanově akci jako by ožívaly dávné příběhy o hrdinech silnic, kteří se navzdory předpokladům a logice pustili do odvážných soubojů s kopci, soupeři i vlastním tělem. „K velké radosti se dostanete jen přes bolest,“ připomněl.
Daleko za ním se testovali největší favorité Tour.
Při sjezdu z Pas de Peyrol, na němž si před pěti lety při své rozlučkové Tour zlomil nohu Alexander Vinokurov, žlutá šipka nakreslená fanouškem na silnici ukazovala, kde přesně kazašský cyklista tehdy vylétl z trati.
Tentokrát se tu rozplývaly naděje v celkové klasifikaci (ať už skutečné, nebo pouze médii přiživované) jiných skvělých cyklistů.
Podobně jako loni na Pla d ́Adet, hned v první horské etapě Tour selhal Vincenzo Nibali. Tentokrát však šampion Gira v cíli ujišťoval: „Va bene cosi.“ Všechno je dobré. „Chtěl jsem zůstat s Fabiem (Aruem), ale neměl jsem dnes nohy.“
Zaostal o 13:45 minuty za vítězem dne a o 8:38 za Froomovou a Quintanovou skupinou favoritů.
Stejnou ztrátu jako Nibali nabral také cyklista, který s ním měl letos bojovat o titul na Giru, tedy Mikel Landa ze Sky. Poněkud mimo hlavní centrum pozornosti zároveň vycouval z boje o celkové pořadí i emistr světa Rui Costa, lídr Lampre.
A pak tu byl Alberto Contador.
„Nebudeme na něj útočit, když je zraněný. Na něco takového bychom ani nepomysleli,“ vyřkl před etapou Dave Brailsford, manažer stáje Sky. Jakmile však týmy Sky a Movistar začaly na trati „dovádět“ a navyšovat tempo, Španěl trpěl. A když se odrazil vpřed Romain Bardet z AG2R, bylo evidentní, že kontakt neudrží.
„Po takových pádech, jaké předtím Albertp měl, to bylo docela normální,“ podotkl Chris Froome, když na Contadora získal v cíli dalších 33 vteřin. „Nestojím ale o to, takhle na Alberta najíždět čas. Radši ho získám v regulérním souboji, ne proto, že je zraněný. Zato Vincenzova ztráta mě překvapila. Čekal jsem, že se bude držet s námi.“
Tour se po dvou nepříliš záživných dnech probrala v Centrálním masivu k novému životu.
V pátek už přijdou Pyreneje. Žádná ze tří zdejších etap nebude delší než 185 kilometrů, ale bolet budou rozhodně.
„Pyreneje budou na mne už opravdu příliš vysoké,“ tvrdí van Avermaet.
Greg Henderson z Lotta Soudal ukončení bloku tří více než 200kilometrových etap ve středu večer na Twitter napsal: „Nikdy předtím jsem nenajel 700 kilometrů za tři dny.“
Týmový lídr Andre Greipel mu odpovídal: „Myslím, že Adam Hansen jednou jel i 700 kilometrů za den.“
Cyklistický extrémista Hansen, startující jako obvykle na všech podnicích Grand Tour v sezoně, se seriózně ohradil: „Ne, za den ne.“
Henderson s nadsázkou reagoval: „Určitě jel. A tři dny po sobě, ne?“
Debatu poté ukončil Hansenův mechanik a občasný vodič na motocyklu s přezdívkou Scooterboy: „Bylo to 617 kilometrů bez zastávky, z Brisbane do Cairns, 8. listopadu 2001. Dodnes se z toho zotavuji.“
Co byla proti tomu historicky nejdelší etapa Tour...