Přesto šlo pouze o jednu z řady bizarních událostí úvodního týdne tohoto legendárního klání.
Přebily ji jiné.
Mistr světa Sagan byl v úterý vyloučen za (domnělé) sražení exmistra světa Cavendishe. Saganovo kolo dál putuje na protest na automobilu jeho týmu napříč Francií. A Slovákova stáj Bora se odvolala proti „neoprávněné diskvalifikaci“ u sportovní arbitráže, požadovala navrácení Sagana do závodu.
Jak by to asi organizátoři provedli, kdyby tato arbitráž ve čtvrtek argumenty Bory skutečně přijala? Sagan by se po dvoudenní absenci jakoby nic znovu zjevil v pelotonu? Nebo by si předtím během noci odšlapal 376 jemu chybějících kilometrů, aby byl stejně unaven jako soupeři? Až do tak absurdních, fantaskních či vtipných úvah tato podivná kauza dospěla.
Jistě, při úvodním ročníku Tour se odstoupivší favorité vraceli. Hippolyte Aucouturier si bral jídlo od diváků, dostal žaludeční křeče a na trati první etapy vzdal. Přesto směl podle tehdejších pravidel pokračovat v dalších etapách. Jen už nejel o celkové pořadí, nýbrž pouze o etapová prvenství.
Ale tehdy se psal rok 1903. V oněch časech divokého pravěku cyklistiky se vynášely tvrdé tresty i za to, pokud jste si do mrazivých etap vzali na sebe dva trikoty a v průběhu dne jeden z nich odhodili.
Dnes nad takovými příběhy žasneme.
Ovšem i Saganovo vyloučení se řadí do kategorie obtížně pochopitelných trestů.
Vlastně je to paradox. Detailní „rozšifrování“ cílové fotografie z pátečního duelu Kittela a Boassona Hagena odhalilo mezi jejich koly rozdíl jediného pixelu. Zato při rozboru záběrů z kolize Sagana a Cavendishe nikdo nenašel ani jeden pixel, který by byl JASNÝM důkazem Slovákovy viny.
Spíše naopak.
Dle postupně se objevujících indicií Sagan loktem Cavendishe nesrazil a Brit padal už předtím, patrně vyveden z rovnováhy kanálem na silnici.
Proto zaráží, že verdikt rozhodčích byl tak nekompromisní. Že se shodli na nejvyšší možné hranici trestu. Že si nevzali více času na prozkoumání dostupných materiálů – a vyslechnutí aktérů kolize. V natolik komplikovaném případě mohli vynést definitivní rozsudek až následujícího rána, i takové případy historie cyklistických podniků Grand Tour pamatuje.
Jak je v současném pojímání sportovního práva časté, dospěla jury k verdiktu na základě presumpce viny, a nikoliv presumpce neviny. Podobně jako když Roman Kreuziger nesměl v roce 2014 závodit kvůli obvinění z možného dopingu v kauze biologický pas, přestože ani jedna z jeho hodnot nepřekročila povolenou mez.
Rozhodčí údajně Saganovi sečetli agresivní styl závodění ze dvou etap. Jenže proč tedy jejich šéf Marien zároveň poukázal, že k vyloučení mistra světa uplatnili článek 12.1.040, podle nějž ho mohou diskvalifikovat za „velmi vážné porušení“ pravidel. Kde mají důkaz tak vážného přečinu? Vydávají za něj neprokazatelný motiv činu, tedy sražení Cavendishe.
Adekvátnější k této nepřehledné situaci by byl jimi původně avizovaný trest: časová penalizace, peněžitá pokuta a odebrání 80 bodů do bodovací soutěže.
Nedivme se tedy, že dokonce i Cavendishův parťák Scott Thwaites hovoří po vynesení rozsudku o situaci, kdy NIKDO nemůže být vítězem. Ani Sagan, ani Cavendish, ani rozhodčí, ani diváci, ani Tour.
Vlastně jeden vítěz by tu přece jen byl.
Španělská Vuelta.
Tam se slovenský sprinter s velkou pravděpodobností přijede v srpnu vyřádit namísto Tour.
