„A to je pro mě velká životní hodnota,“ líčí Tomáš Tomeček.
Patnáckrát jel velký Dakar, zmiňovaný Africa Eco Race třikrát vyhrál, letos dojel „jen“ druhý. Leč ročník, který v neděli skončil, je pro něj tím nejsilnějším. Šest tisíc kilometrů dlouhé putování zvládl v kamionu sám, bez obvyklého navigátora a mechanika. Takže po stříbru říká: „Jsem šťastnej jako blecha.“
Tomáš Tomeček s trofejí za druhé místo v kategorii kamionů v desátém ročníku dálkové rallye Africa Eco Race.
Když vypráví o africkém klání, srší z něj nadšení. Mluví o duchu závodu, o jiné filosofii, která se tady tak liší oproti tomu velkému Dakaru. „Nežereme se, nemáme marketingové týmy, které vydávají zprávu za zprávou, aby ukázaly, že zrovna my jsme lepší,“ popisuje 47letý Tomeček, jinak otec čtyř dětí. „Jsme v Evropě zblblí, že se musíme jen hnát za vítězstvím. Tady to bylo lidštější.“
Když se na startu v Monaku objevil a na dveřích tatrovky, kde jsou vždy jména celé posádky, stálo osamocené jen to jeho, soupeři se divili. Kroutili – obdivně i nechápavě – hlavami.
Sám Tomeček vypráví, že touha odjet maratonskou rallye sám, se v něm zrodila už před 23 lety, kdy okusil Dakar poprvé jako navigátor Karla Lopraise. Žasl tehdy – a vlastně i dnes – jakými borci jsou motorkáři, kteří si závod odnavigují sami, často stroje i sami opravují. „Zatímco my sedíme v kabině tři, o dva metry výš než oni a dál vidíme. Motorkáři jsou skuteční sportovci, my jen řidiči. A tak jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to mají oni.“
Byl to risk. Že v kamionu sedí jen dva, se výjimečně stává. Sám voják v poli je tak ojedinělé, že to Tomeček dobře raději neroztruboval, protože netušil, jestli ho pořadatelé vůbec přijmou. Africa Race je však benevolentnější, za závodem stojí věrní pamětníci původní dakarské myšlenky Thierry Sabina. A tak souhlas dostal.
„Jaké bylo jet bez navigátora? Byl jsem rychlejší, svobodnější.“ A líčí, jak ho vždycky kolega v kabině varoval před nějakými nástrahami na trati a on už stovky metrů dopředu se strachem čekal, co přijde. „Teď jsem se nebál, nebyl vystresovaný. Bylo to svobodné závodění, krásný pocit z jízdy.“
Sólo jízdu by doporučil i jiným, jenže museli by jet – stejně jako on – s tatrovkou. Tomeček má ještě původní, celou z Kopřivnice, bez vymožeností, které teď mívají dakarské speciály. I proto říká, že mu k opravám stačí „kladivo a majzlík.“ A defekt měl za závod jediný. Když si v cíli do jeho auta sedl vítězný de Rooy, pravil: „Pěkný osmdesátky.“ „Jsem retro, ale jsem rád retro, protože je to moje svobodná volba.“
Je to rovněž deset let, co Dakar z Afriky kvůli bezpečnosti zmizel. Tomeček teď žádné hrozby necítil, byť bivaky tradičně střežili vojáci se samopaly. „Ale byl to spíš komparz. Afrika je v plném rozvoji, zato my jsme tady zavření a bojíme se.“
Že by se oba „Dakary“ propojily a ten z Jižní Ameriky se vrátil na místo zrození, však Tomeček nevěří. Proč? Slova vyřknout nemusí, stačí, že rukou ukáže šustění peněz.
