Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Satoranský o novém světě: Hvězdy NBA už normální život vést nemůžou

Tomáš Satoranský (vpravo) z Washingtonu uniká Jamesi Ennisovi z Memphisu. | foto: Reuters

4 2017
Washington (Od našeho zpravodaje) - Český basketbalista Tomáš Satoranský hovoří v rozhovoru pro MF DNES a iDNES.cz o světě velkého luxusu i velkých nároků, přednáškách na téma peníze i o vajíčkách k snídani za 50 dolarů.

Opodál líným zimním tempem teče řeka Potomac a na druhém břehu stojí ikonická místa Ameriky: Bílý dům, Kongres, Lincolnův památník. Tomáš Satoranský odsud jezdí do práce - do takové, jakou momentálně nemá žádný jiný Čech. Je osamoceným zástupcem země v basketbalové NBA, světě pohádkově placených superhvězd a globálních ikon.

„Hrát jednou v NBA, to pro mě byla neskutečná představa. Kvůli tomu jsem s basketbalem kdysi začal,“ líčí se stále neskrývanou energií, již z výjimečného prostředí čerpá.

Tomáš Satoranský z Washingtonu se snaží obehrát Bismacka Biyomba z Orlanda.

Svoji pozici si 25letý Čech v nováčkovské sezoně teprve buduje. Učí se být trpělivý, když zrovna nehraje. Je vděčný za každou minutu. A především postupně nahlíží do sportovního světa za zrcadlem, do basketbalové říše divů. Je rozhodně nač se dívat.

Stalo se vám, že byste někomu řekl vaši profesi, a on by neznal NBA?
V Americe určitě ne. Samozřejmě se může přihodit, že neznají mě osobně, ale jakmile zmíním, že hraju NBA, vyvolá to takovou pozornost, že si mě najdou na internetu. Hned si to potvrdí. NBA je tak ohromně populární liga a populární svět, že ji zná každý. Světový fenomén.

Taky světový byznys, že?
Určitě je to dáno i americkou mentalitou. Kluby dělají tahy, které jsou hodně byznysové: díky nové televizní smlouvě se zvedl platový strop, nyní hráči dostávají neskutečné částky. Potvrzuje to, jak moc se kolem NBA vydělávají peníze. Jako nováčci jsme na toto téma měli i různé pohovory. Vysvětlovali nám, co značka NBA vůbec znamená.

Ono také velké procento basketbalistů NBA po kariéře zkrachuje.
Je velké, ale jde dolů. Liga na tom hodně zapracovala. Dávají si pozor, aby probíhala školení nováčků a hráče trochu vzdělávali o tom, jak s penězi naložit. Hodně lidi vyhledává finanční poradce.

Do zámoří jste odešel z Barcelony. Je jasné, že v klubech podobného formátu se nehraje za pakatel, ale NBA dodává další rozměr, ne?
Posun je vidět. V Barceloně jsou platy obrovské, peníze se tam pohybují ve velkých částkách, ale tady je to úplně někde jinde. Zvlášť pro hvězdy. Peníze využívají k privátním možnostem, ke komfortu a třeba i k získání času. Takový John Wall od nás z Washingtonu má řidiče, spoustu aut. A není jediný. Žije se tu určitě v luxusu.

Wall v této sezoně bere téměř 16 milionů dolarů. Bez reklamních příjmů. A to není v týmu Wizards nejlepší, Bradley Beal inkasuje přes 22 milionů dolarů za rok. Může takový člověk ještě vést normální život?
No, myslím, že moc ne. Johna zná celá Amerika, vlastně celý svět - i to se asi dá říct, protože NBA sleduje hrozně lidí. Jsou hráči, kteří si spíš udržují soukromí, neradi někde vystupují a zvyšují pozornost, John má naopak tenhle životní styl rád. Úplně normální život takový člověk vést nemůže.

Je to, řekněme, spravedlivá daň za jinak obří míru luxusu?
Asi jo. Říká se: Víc peněz, víc problémů. Všichni by si to s námi vyměnili a já se jim nedivím, je to určitě skvělý život a ty problémy jsou příjemné, ale není všechno jen pozitivní, nemáte jen výhody. Něco si jako hráči NBA dovolit nemůžeme. Tihle lidé třeba nikdy nemají klid a musí všechno řešit speciálně. Podobné typy hvězd si nemohou jen tak objednat stůl v restauraci.

Fotogalerie

Walla by těžko nechali v klidu najíst, patří k tvářím města. Co skok mezi podobné ikony obnáší pro vás? Třeba v tom, v čem můžete, či spíš nemůžete přijít do šatny?
Oblékal jsem se dobře už ve Španělsku (úsměv). Člověk si musí zvyknout na to, že Amerika je mnohem dražší než Evropa. Ve všem - v jídle, bydlení i v oblečení. Na druhou stranu musíte dobře vystupovat, když jste hráč NBA. Tím, že jsem hrál za Barcelonu, to pro mě nebyl takový skok, ale určitě jsem si musel nakoupit obleky. Polský spoluhráč Marcin Gortat mě naučil, že když se hrají důležité zápasy ve velkých městech, je důležité si oblek vzít.

Detaily jsou leckdy pozoruhodné. Máte třeba vlastního kuchaře.
Ráno máme v hale připravené snídaně, on se v ní pohybuje před tréninkem a po něm už připravuje oběd. Můžeme ho sníst v hale, nebo si ho vzít s sebou. Snaží se vařit vydatné, proteinové věci. Je to super, jen jsem to uvítal: nemusíte se o jídlo starat a hned po tréninku k němu máte přístup. Rozdíl proti Evropě je v tom, že tam se mužstva stravují týmově, tady jednotlivě.

Není to metafora mnohem individualističtějšího světa? V NBA se často hraje „na svoje triko“, nejsou vztahy se spoluhráči méně vřelé?
To bych úplně neřekl. Na začátku mi to možná tak připadalo, ale i tím, že jsem byl pro tým nový. Teď už cítím, že je vztah jiný, víc kamarádský; bavíme se víc. Jiné je, že na cestách nemáte na pokoji spolubydlícího: už chápu Američany, jimž v Evropě vadí být na pokoji ve dvou. V jednom máte svobodu, nemusíte se starat o nikoho jiného, program je úplně volný. V Evropě dostanete týmový harmonogram, tady mám jediný čas: v kolik mám být v autobuse do haly.

Tomáš Satoranský z Washingtonu přihrává v utkání s Portlandem.

Tomáš Satoranský z Washingtonu přihrává v utkání s Portlandem.

Na cestách jste polovinu sezony. Čím tedy trávíte čas?
Většinou se pohybuju s Marcinem, protože za deset let v NBA zná všechna města, všechny lidi, všechny restaurace. V nejlepších městech - New York, Chicago, Miami, i Houston byl dobrý - se snažíme něco podnikat.

Co to znamená?
V Chicagu jsem byl ve vánočním období, šel jsem si prohlídnout obchody. V New Yorku jsem se na chvilku proměnil v turistu. Když mám někde známé, bývám s nimi. Rozhodně nechci strávit celou dobu na pokoji, to je unavující.

To jsou města dobrá. Co ta horší?
Tam se najde většinou jedna dobrá restaurace, kam chodí každý hráč. Třeba v Milwaukee je taková italská. Jinak je člověk v hotelu, odpočívá, chodí na regenerace. Na druhou stranu se vám nechce pořád platit za room service: zůstáváme v nejlepších hotelích typu Four Seasons a je to fakt drahé. Cena za snídani člověka překvapí.

Až tak?
Když si objednáte vajíčka, přijde to na padesát dolarů. I s našimi platy se snažíme vyhledávat levnější místa na stravování.

K nejlepším hotelům patří i cestování na trochu jiné úrovni. Když to lehce přeženu, prý jezdíte autem takřka na přistávací plochu.
Auta stavíme přímo vedle letiště. Projdeme rychlou kontrolou, kde nám projedou pasy, tašky necháme venku před letadlem a někdo je odnese. A může se letět. Není to soukromé letadlo, ale soukromý let ano. Dělá to život snadnějším: s tím, jak často se cestuje, by to jinak bylo nesnesitelné. V NBA to tak mají všechny týmy.

Paluba je tedy jen pro vás. S adekvátním pohodlím?
Letadlo je od Delty a je obrovské, i uvnitř vypadá jinak než ta klasická. Vepředu se nachází hráčská sekce, kde máme strašně moc místa a nikdo tam neřeší, jestli je člověk připoutaný nebo jestli není na telefonu.

Napadlo vás už po úvodních pár měsících, že se tomu všemu bude jednou jen těžko odvykat?
Ani ne. Můj osobní život se zase tolik nezměnil, neobklopuju se přehnaným luxusem. Nezakrývám, že se vždycky rád najím v dobrých restauracích, kupuju si hezké oblečení, mám dobré auto. Ale nechci víc. Nepotřebuju mít ještě víc věcí, víc konzumovat. Život po kariéře se určitě změní, pak záleží, jak moc jste chytří, abyste si standard udrželi. Být obklopen luxusem NBA po celý svůj život rozhodně nemusím.

Profil Tomáše Satoranského

Narodil se 30. října 1991 v Praze. Generační talent se z tamního USK přes španělskou Sevillu a slavnou Barcelonu dostal až k současnému angažmá v týmu Washington Wizards.

Satoranský se tím loni na podzim stal teprve čtvrtým Čechem v dějinách, který si zahrál legendární NBA (před ním to byli Jiří Zídek, Jiří Welsch a Jan Veselý). Je svobodný, v USA žije s přítelkyní Annou.

Nyní jste jediným Čechem v NBA, v historii máte pouhé tři předchůdce. Cítíte, že jste ve vlasti ambasadorem svého sportu?
Vnímám to. NBA je takové lákadlo, že mě sleduje a píše mi hodně lidí, i když jinak basketbalu třeba tolik nefandí. Cítím zodpovědnost v tom, že reprezentuji svoji zemi. Ale není dobré o tom přehnaně přemýšlet.

Není nakonec nejsilnější ze všeho pocit: Páni, já jsem vážně tady?
Tohle vzrušení už asi trochu opadá. Vrátí se většinou ve chvílích, kdy hrajeme proti novým týmům. Pak cítím: Je to hustý, nastupuju proti někomu, koho jsem odmala sledoval. Teď už jsem součástí NBA a nesmím z toho být rozhozený. Ale v momentech, kdy je vzrušení zase tady, si řeknu: Byl to můj sen - a dokázal jsem to.

Odbočka mimo sport: jak vypadá život ve městě, v němž do úřadu nastupuje nový americký prezident?
Pocítíte to hlavně tak, že se ve městě pohybuje víc policie a ochranky. V době inaugurace jsme zrovna hráli venku, projev jsem sledoval, tuším, z Detroitu. Ale čekal jsem, že to bude člověk cítit ještě víc, vždyť je to možná nejhlídanější místo světa. I když má Bílý dům neskutečnou ochranu, když jedete autem okolo, nemáte z toho špatný pocit.

Amerika je ohledně nového prezidenta Donalda Trumpa hodně rozdělená. Probírali jste jej i v šatně?
Samozřejmě, bylo to téma číslo jedna na celém světě, zvlášť v USA a zvlášť ve Washingtonu. Já se k tomu nijak nevyjadřuju, spíš poslouchám názory ostatních. Spousta lidí nevolila; brali to tak, že si nemají z čeho vybírat. A řekl bych, že z hráčů Wizards nevolil nikdo.

Ameriku, zemi u nás opředenou řadou mýtů i předsudků, postupně poznáváte. Co byste si z ní vzal?
Stylem života vždycky zůstanu ve Španělsku, něco se mi však na Američanech hodně líbí: je pravda, že za vším vidí byznys a zisk, ale dělají to neskutečně. Vědí, jak věci propagovat, jsou ohromně pracovití. Profesionalitu práce vnímám i právě v NBA. Španěly bych neměnil, jsou takoví. Z dochvilnosti a pracovitosti Američanů by si ovšem měli vzít příklad.

A Češi?
My taky. I když jsme lepší než Španělé.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze