„V tomhle úplně na diváky nedám,“ nestresuje se Tomáš Grepl, jehož Válečníci v pondělí a v úterý rozehrají semifinálovou sérii ve Svitavách.
Proč na ně nedáte? V Ústí si vás někteří fanoušci v roce 2000 jako hráče oblíbili, ale další vás nepřijali.
Asi jsem na ně byl moc agresivní a bojovný typ hráče, navíc jsem přišel z Pardubic, s kterými panovala rivalita. Když jsem tam hrával, tak co divák, to trenér; od té doby ústecký klub vyspěl, pracuje s fanoušky, kteří mají můj respekt. Derby Ústí a Děčína jsou svojí atmosférou ozdobou ligy. V Děčíně je publikum vyspělé, podporuje svůj tým, úžasně fandí. Myslím, že jako trenér se do Děčína hodím. Proto nemám strach z přijetí nepřijetí. Všechno odpracuji na 100 procent. Takže pokud mi pak někdo chce něco říkat, moc tomu nerozumí a ten názor není relevantní.
Ale musí vás hřát, že se vám vstup do nového angažmá vydařil.
Pro mě to není až tak důležité. Je to samozřejmě velký úspěch, cením si toho, ale do každého zápasu jdu, že chci vyhrát. Když mám na konci před sebou čistý stůl, že jsem udělal všechno pro vítězství, a hráči taky, což se stalo ve všech sedmi zápasech v play off i v těch v základní části, když jsem tým přebral, tak nikdo nemůže mně ani hráčům nic vyčíst. Tam všechno začíná a končí.
Mrazilo vás příjemně z atmosféry, která v děčínské hale panovala během sedmého čtvrtfinále?
Moc ne, já byl rozpumpovaný, to by se musely decibely ještě přidat. Ale atmosféra byla úžasná. A to už od doby, co jsem k týmu přišel. Musím ocenit kluky, protože situace pro ně byla velmi těžká. Kolikrát na hřišti zapomínali, co se stalo. Že starý trenér je pryč, nový tady. Diváci se trošičku bouří, někteří to neskousli dodneška, že trenér odešel po patnácti letech. Ale hráči na palubovce, ať se dařilo, nebo ne, odpracovali vždy celých čtyřicet minut. To je pro mě obrovsky cenné, jako hráč ani trenér jsem takovou odvedenou práci nezažil.
Jak v randále předáváte pokyny?
Když jsem hráče dostal do ruky, vůbec se mnou v bouřlivé atmosféře nekomunikovali, ať doma, nebo venku. Problém je, že hlavně rozehrávači se mnou nemají oční kontakt. My hráli líp a líp a oční kontakt byl větší a větší. I hra byla plynulejší. Doufám, že to bude pokračovat. Je otázka, kde se to zastaví. V basketbalovém talentu máme velké limity, ale pokud zápas odpracujeme naplno, vůbec by mi nevadilo prohrát 0:4 v semifinále. Svitavy mají talentovanější tým, ale jsme připraveni se o to poprat. A klidně natáhnout sérii taky na sedm zápasů.
Jaká byla ta sedmizápasová s vicemistrem Opavou?
Není lehké stále něco na soupeře vymýšlet. Pořád jsem něco zkoušel, pořád jsem s něčím chodil. Myslím, že jsem hráčům vařil hlavy. Už jsem nevěděl, kudy kam. Na time outu jsem jim nakreslil, co jsme v životě netrénovali, natož hráli. Bylo to těžké, ale tak se to hraje. Naši hráči museli pochopit, že nebyli tak talentovaní jako Opava, museli neustále tvrdě pracovat, ať se děje, co se děje. Když ke konci prvního zápasu Šiška hecoval publikum, dostal pak ode mě hrozný céres. Zůstali jsme trpěliví a soustředění.
Svitavy jsou jaký soupeř?
Na rozdíl od Opavy mají Svitavy cizince, podle mě i velmi slušný rozpočet, hráči jsou silní. Postavili to na ose Marko - Aiken, plno střelců na perimetru. Čeká nás zase velká šichta na jednoduché clony na hráče s míčem. A pokud by se nám to podařilo ne zastavit, to nejde, ale přibrzdit, jsme schopni nějaký zápas pro nás urvat.
