Když před týdnem nastupoval do letadla směr Paříž, podíval se na letenku a polkl. Sedadlo 27C.
Ježíšmarja, teď to letadlo spadne, pomyslel si.
Sedmadvacítka v Bábkovi evokovala tragické myšlenky. Letadlo nespadlo, ale to číslo ho provázelo dál.
Po příletu do francouzského hlavního města mu volala přítelkyně Magdaléna: „Dívala jsem se na startovní listinu keirinu a ani ti nebudu říkat, co máš za číslo.“
Tomáš Bábek
Samozřejmě, sedmadvacítka.
27. dubna 2011. To je datum, které poznamenalo Bábkův život. „Mám na ten den památku dodnes,“ prozrazuje.
Tehdy ho v noci na vinohradském kopci v Brně srazilo auto. Následky? Hrozivé: otevřená zlomenina stehenní kosti, trojitá zlomenina dolní čelisti, ztráta zubů, zlomená pátá zánártní kůstka, proražená plíce.
„Prvních šest hodin na sále jsem měl šanci na přežití padesát na padesát,“ vyprávěl český cyklista později. Zranění ho připravilo o litry krve. Nemít tak trénované tělo, neměl by šanci srážku přežít, tvrdí lékaři.
Po třech dnech v kómatu se Bábek konečně probudil. „V tu chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Připadalo mi to jako špatný film, v němž jsou první záběry rozmazané.“
V brněnské nemocnici strávil měsíc a půl, absolvoval sérii drobných operací, kdy mu lékaři vytahovali kusy kovů z těla. „Na kole už si nezajezdíte,“ slyšel tvrdý verdikt doktorů.
„Ale já jsem nepřestával věřit. Když jsem se na kolo po třech měsících dokázal vrátit, výkonnost byla však dost bídná,“ popisuje. Po roce už znovu závodil, ale nebylo to ono. „Nedařilo se mi dostat na původní úroveň. Trenéři v Dukle už nade mnou víceméně zlomili hůl. Jenže nakonec jsem tu nepřízeň osudu přepral a dostal se zpátky.“
Dva roky po nehodě už opět reprezentoval Česko na světovém šampionátu. „Hnala mě láska ke kolu a touha dostat se na úplný vrchol. K tomu mi vždycky něco chybělo. Kdybych si myslel, že to nedokážu, už bych nezávodil,“ říká.
Letenka do olympijského Ria mu sice unikla, ale ta do Paříže s číslem 27 už ne.
Ve středu, první den evropského šampionátu, Bábek získal bronzovou evropskou medaili na kilometru s pevným startem. „To mě svým způsobem uklidnilo, ale zároveň jsem pak byl ještě hladovější,“ přiznává.
V neděli nastal čas keirinu, hromadného závodu šesti dráhařů, ke kterému vzhlížel. Závodu, ve kterém vezl číslo 27.
Great to see our good friend Tomas Babek finally get his reward for all his hard work https://t.co/hfYmkDyUaS
Bábek suverénně zvítězil v rozjížďce a pak i v semifinále. „Netaktizoval jsem, celou dobu jsem jel na vítězství.“
Do finále si vylosoval nevýhodnou zadní pozici, ale dvě kola před cílem nastoupil a dostal se na první místo. Ukrajinec Vinokurov se sice v posledních metrech dotahoval, ale Bábek už malý náskok udržel. Stal se mistrem Evropy v keirinu.
„Bylo to zvláštní. Měl jsem takový vnitřní pocit, že kdykoliv zaútočím, vyhraju. Vyšlo to,“ usmívá se. „Kdyby se mi tehdy nestala ta havárie, možná bych teď nezískal svůj největší úspěch kariéry. A sedmadvacítka? Asi jsem tu smůlu prolomil.“
O čem ještě mluvil?O zlaté medaili „Zatím mi to úplně nedochází, ale snažím se si to tak úplně nepřipouštět a být pokorný. Rozhodně je to největší úspěch kariéry, ale neberu to tak, že teď všechno končí, protože už jsem to dokázal. Nechci usnout na vavřínech. Vlastně jsem dost hladový, otevřely se mi oči. Vidím, že se dá vítězit a rád bych dosáhl ještě většího úspěchu třeba na mistrovství světa nebo na Světovém poháru.“ O dalších cílech „Stát na bedně ve Světovém poháru by asi až takový úspěch nebyl, ale měl bych z toho velkou radost. Medaile z mistrovství světa? To by bylo úplně skvělé. Minulý rok jsem byl sedmý na kilometru, letos bych znovu rád startoval na kilometru i v keirinu, kde jsem jako kontinentální šampion automaticky postoupil.“ O čtvrtém českém titulu z evropského keirinu za posledních šest let „Možná jsme evropská velmoc. Keirin mám hrozně rád, ale na druhou stranu ho nesnáším. Je to velká loterie. Musíte mít výkonnost, je to ale i o taktice, k tomu pět soupeřů, pořád se to míchá, i největší favorit z rozjížďky může skončit na posledním místě. Musíte mít štěstí, jako jsem měl já. Výborná forma je hlavní předpoklad, ale neznamená automaticky úspěch.“ O vítězné taktice „Celý závod jsem jel na vítězství, ale ve finále jsem si vylosoval nejhorší poslední pozici. Měl jsem v plánu neútočit hned poté, co odstoupí derna, ale chvíli počkat. Věděl jsem, že nikdo nebude chtít hned útočit. Vzal jsem za to necelé dvě kola do cíle a přesto, že mě Vinokurov dostihl, vyhrál jsem.“ O bronzovém kilometru „Už z něj jsem měl obrovskou radost, a to i přesto, jaké nepříjemné překvapení mi Francouzi přichystali. Když jsem dojel, vyčerpaný jsem kroužil po dráze. První, co závodník vždycky udělá, je, že se podívá na čas, který zajel. A oni ten můj ukázali o tři a půl vteřiny horší, než jsem ve skutečnosti jel. Když jsem to v tom vyčerpání uviděl, chtěl jsem končit s cyklistikou. (smích) Takový čas by byl ostudný i pro juniora, bylo to něco hrozného. Deset až patnáct minut mě nechali vydusit na sedmnáctém místě, než mě vyhlásili jako třetího.“ |
