Nemrzelo vás, že jste se nemohl předvést domácímu publiku na Czech Open?
Těšil jsem se na to strašně dlouho, je to jediná šance za rok, jak se představit v Olomouci, ale bohužel to nevyšlo. Už po prvním zápase na mistrovství světa, kdy mi soupeř ten bubínek protrhl, jsem si říkal, že bych to zkusil zatajit. Týden po mistrovství jsem zašel za doktorem a ten mi start nedoporučil s tím, že i když vše srůstá, je ještě v bubínku díra. Ještě jsem byl na vážkách, ale trenér rozhodl za mě.
Bylo by zbytečné riskovat komplikace, zvlášť když vás za dva týdny čeká mistrovství Evropy.
Zdraví je přednější, takže jsme vynechali jeden turnaj, holt ten domácí, nejpříjemnější. Navíc, nechci to zakřiknout, ale případná medaile z dalšího velkého turnaje by se počítala. Czech Open bude i za rok.
Také vám pomůže náplast v podobě titulu mistra světa, ne?
Medaile potěší, ale pocit z toho, že si člověk může zazápasit, je u mě trošičku víc. Nedělám to pro výsledky, ale proto, že mě to baví. Vítězství nebo porážky, to už vnímám jako něco navíc. Medaile je určitě náplast, ale daleko větší odměna je pro mě, když jsem zdravý a mohu sportovat a zápasit.
Jak si tedy vůbec ceníte titulu asociace WKA?
Organizací je čtyři pět a je problém, že všechny pořádají vrcholné akce na konci léta a začátkem podzimu. Určité státy preferují jinou asociaci, před dvěma lety jsem byl na mistrovství světa jiné asociace a bylo to daleko těžší. Tentokrát zápasy nebyly tak těžké, proti našim zápasníkům jsem v republice zažil těžší souboje. Ale můj pohled je trochu zkreslený, reprezentační trenér mi říkal, že soupeři byli dobří. Soudit, jak těžcí, už nepatří mně.
Skoro to vypadá, že vás šampionát zklamal.
Sám ze sebe jsem neměl dobrý pocit, zdaleka jsem nepředvedl to, co jsem trénoval. Hodnotím to jako medailově úspěšné a vítězství jsem utrpěl.
To je poněkud tvrdé hodnocení. V semifinále jste vyřadil Nigerijce Nimiho ve 2. kole RSC, ve finále domácího Delfa jasně 3:0 na body.
Dvakrát jsem se podíval na videu na svůj semifinálový zápas a říkal jsem si, že takhle to nejde. Nevím, čím to je, možná dlouhou pauzu, půl roku jsem nezápasil. Navíc když člověk nemusí, tak nedělá víc, než je třeba. Já nejsem ten typ, který by šel po k. o., potřeboval by druhého zmrzačit a vidět ho, jak na zádech lape po dechu. Já chci zápas jen vyhrát a kolikrát mě za to trenér i napomíná. Na Slovensku jsem dal soupeři k. o., když jsem mu šel pomoci na nohy, tak trenéra trochu omývalo. Ale myslím, že fair play k tomu patří. Na Czech Open je taky vidět, že si chlapi dají do držky a po zápase se objímají a pobaví se, jaké to bylo. Možná jsem tedy v Německu tak neprahnul po krvi.
Těší vás aspoň zjištění před mistrovstvím Evropy, že vám k titulu stačí „horší výkon“?
Kolikrát se třeba na Czech Open nebo na mistrovství Evropy sjedou lepší zápasníci než na mistrovství světa, protože každý preferuje jiné turnaje a v jiných termínech. Trenér mi říkal, že chce placky, i veřejnost bude očekávat medaili. Já chci odvést dobrý výkon v prvním zápase a pak se uvidí, co dál.
Co bylo příčinou vaší půlroční pauzy?
Hlavně škola, dokončuji studium učitelství tělocviku a zeměpisu.Minulý týden jsem měl jedny státnice z tělocviku a ve středu mám druhé. Scházely mi nějaké zkoušky, abych mohl ke státnicím, a už mě nebavilo to odkládat. První zdvižený prst byl, když mi poslali účet na školné a mě omylo. Řekl jsem si, že musím chvilku obětovat a dotáhnout to do konce.
Chcete učit?
Druhý rok učím na Gymnáziu Čajkovského v Olomouci tělocvik. Musím říct, že mě to baví a jsem jeden z mála v ročníku, který se tomu vážně chce věnovat. Teď už mi k tomu chybí jen ten štempl a diplom, abych měl na výplatní pásce o pár tisíc více. (směje se) .
Předpokládám, že nekázeň studentů v hodinách nemusíte řešit.
Sám jsem byl raubíř, takže to beru tak, že kluci i holky mi to vracejí stejnou měrou, kterou jsem dával já svým učitelům. Samozřejmě všechno má svou míru a nemám problém si cokoliv vyříkat. Máme slušné, inteligentní studenty a musejí se dát nějaké hranice. Ale i nějaká volnost, abychom nebyli jak v koncentráku a studia si mohli užít. Pro mě byla studia na gymnáziu to nejlepší. Výška už byla trochu stresující, protože se mi začalo dařit ve sportu a musel jsem to skloubit dohromady. Od té doby jsem neměl prázdniny, přes rok jsem trénoval a zápasil a v létě doháněl zkoušky. Kantořině se věnuju, a pokud to tak půjde, tak se jí budu věnovat i dál.
A kickboxu také?
Těším se, až konečně dostuduju a budu mít mnohem víc času na sport. Pro mě byl problém, psychická zátěž, že jsem pořád před sebou tlačil to učení. Už během školy jsem začal pracovat, jinak dělám přes léto i zimu dobrovolného člena u Horské služby. Mám moc aktivit, a když se k tomu přidaly i úspěchy ve sportu, řekl jsem si, že to musím skloubit. Využil jsem času, kdy jsem zrovna na sportovním vrcholu, to už se v životě nebude opakovat.
Nezařazujete do výuky studentů bojové sporty?
Snažím se být všeobecně pohybově založený, takže chodím i na sebeobranu a úpolové věci zařazuji i do hodin. Ale určitě nejde o údery, ale spíš jak člověka pořádně chytnout, když vás otravuje. Nejsem v tom expert, ale nějaké chvaty se občas učíme. Hlavně holky mají dobrý pocit, když povalí chlapa na zem, dají mu páku a on jim to odklepe. Přemýšlel jsem, že bych zařadil i úderové věci, ale k tomu jsou potřeba pomůcky a peněz ve školství není nazbyt. Studenti by chtěli, i kolegové mě přemlouvali k nějaké exhibici, ale já jim vždycky říkám, ať přijdou k nám do tělocvičny, když chtějí. Nábory máme pořád.
Jak jste se dostal k Horské službě?
Jsem z Krušných hor, na horách jsem vyrostl a nedokážu si život bez nich představit. Olomouc mi strašně přirostla k srdci, líbí se mi tu prostředí i lidé. Byl jsem rok v Praze, takže dokážu trochu srovnat a Olomoučáci by měli být právem hrdí na to, co tady mají. Město se mi tedy líbí, ale chybějí mi hory, Jeseníky i Beskydy jsou trochu dál. V Krušných horách bydlím ve vesnici, která je přímo pod kopcem, sednu na kolo nebo vezmu psa a hned jsem na horách.
