Po ní si mladá bikerka může na krk věšet dvě medaile. Bronzovou z mistrovství Evropy a stříbrnou ze světového šampionátu horských kol v juniorské kategorii. „Život mi to nezměnilo,“ ujišťuje studentka sportovního gymnázia ve Vimperku a jediná česká medailistka z letošního mistrovství světa.
Jaký byl váš první týden po návratu domů se stříbrnou medailí?
Byl hezký. Ale nesnažila jsem se k tomu nějak upínat.
Takže jste si neřekla, že jste dobrá?
To zase jo. To si asi řekne každý. Snažím se to ale brát tak, že v juniorkách to maximálně znamená, že se o mně bude trochu víc vědět. Nemůžu si myslet, že jsem dosáhla nějakého vrcholu. Dál by to pak nikam nevedlo.
Medaili jste si hned vystavila?
Spíš jsem ji nosila po příbuzných a kamarádech, kteří ji chtěli vidět.
Co na ni říkali?
Všichni byli hrozně nadšení. Mám kolem sebe spoustu aktivních lidí a tím, že jsem na sportovním gymnáziu, tak i spoustu sportovců. Ví, kolik dřiny za tím je, a víc to se mnou prožívají.
Vám se v letošní sezoně dařilo od samého začátku, že?
Hned na první juniorské sérii, což je juniorská obdoba Světového poháru, jsem dojela pátá. Říkala jsem si, že by to mohlo být dobré. A opravdu to závod od závodu bylo lepší.
S žádnou Češkou jste v juniorkách letos neprohrála. Dařilo se vám na mistrovství Evropy na silnici, na Evropě horských kol jste byla třetí. A pak přišlo mistrovství světa ve švýcarském Lenzerheide. Pomýšlela jste na medaili?
Hodně lidí se mě na to ptalo, ale upřímně: já neměla očekávání na medaile. Každý chce být na stupních, ale neměla jsem to postavené buď bedna, nebo nic. Věděla jsem, že je mezi námi pět vyrovnaných holek a v té pětce jsem se chtěla pohybovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsme soupeřily dvě o stříbro a bronz.
Britka Hardenová byla lepší v jízdě do kopce a vy zase po kořenech z něj, že?
Už na mistrovství Evropy v Grazu jsme spolu jely o medaile. Tam byla trať víc do kopce a pořadí jsme měly prohozené. Ve Švýcarsku to víc šlo mně.
A první pocity byly jaké?
Krásné. Když jsme najížděla do cílové rovinky a viděla, že mě nedojede, bylo to perfektní. Ale kromě medaile mám radost ještě z toho, že jsem dokázala celou sezonu zajíždět konstantní výkony bez nějakých výkyvů. To je pro další sezony důležité zjištění.
Život vám medaile nezměnila, ale jaký je s horskými koly?
Krásný. Dá se říct, že horská kola jsou teď jeho hlavní náplní. Jsme dost sportovně založená rodina. Rodiče s námi jezdí po závodech, mamka se podílí na přípravě tréninku a v podstatě nám to rodiče celé platí. Jezdí i brácha, který byl mistrem Evropy ve štafetě kadetů a štafetu v Lenzerheide se mnou jel i bratranec Sam Jirouš, který bydlí támhle v tom domě s červenou střechou (ukazuje na dům ve Stachách kousek od rodinné zahrady). Závodění na kolech je krásné, ale zároveň to nemůže fungovat bez toho, že vás baví vyjet na Javorník a sjet dolů traily, které máte rád. A co se mi ještě líbí na bikách? Komunita. Lidé jsou přátelští. Málokdy se vám stane, že narazíte na někoho nesympatického.
Odmala jste jezdila na běžkách. Proč jste nakonec přilnula ke kolům?
Dělala jsem vždycky všechno. A dělám pořád. Běhám, jezdím na lyžích. Naše sezona trvá půl roku a podle mě je dobré jen nešlapat na kole. Snažím se toho stíhat víc. A proč pak kolo? Prostě to nějak přišlo. Možná to bylo lepšími výsledky, možná i větším adrenalinem a tím, že se pořád musíte učit něco nového.
Svou medailí jste vyrovnala juniorský úspěch Kateřiny Nash a jste těsně v závěsu za zlatou Terezou Huříkovou. Měla jste právě v těchto dvou šumavských bikerkách své vzory?
Asi ne. Nikdy jsem neměla nějaký vzor, ale ráda se inspiruji tím, co dělají lidé, kteří něčeho dosáhli. A když zmiňujete Katku Nash, tak je obdivuhodné, kam to dotáhla a že ještě ve čtyřiceti letech jezdí na takové úrovni.
Co byste chtěla dokázat vy?
Příští rok přestoupím do kategorie U23 a už budu jezdit Světový pohár. Netroufnu si říct, jak bych tam mohla jezdit. Možná do desátého, patnáctého místa? Budu tam čtyři roky, což je hodně dlouhá doba a chtěla bych se tam udržet. Aby tohle nebyla moje poslední medaile, ale spíš začátek něčeho dalšího.
A aby se horská kola změnila z koníčku na zaměstnání?
Hrozně ráda bych byla v nějakém týmu, jezdila závody na nejvyšší úrovni, ale uvidím, jak to půjde. Horskými koly se sice člověk může nějakou dobu živit, ale nezajistí se na celý život. Příští rok mě čeká maturita a po ní chci na vysokou školu. Abych měla v životě nějakou jistotu. Myslím si, že se u toho dá vystudovat.
