Plánovala si, jak už bude jezdit pouze maratony a seriál Kolo pro život. V loňském roce jí však zjistili, že má v břiše deset centimetrů krevní sraženiny a záhy musela podstoupit operaci.
Rázem přehodnotila, co je pro ni v životě důležité, a s vrcholovými závody skoncovala. Teď se věnuje marketingu a na Světový pohár horských kol v Novém Městě, v němž v minulosti pětkrát závodila, se vrátí pouze jako spolukomentátorka.
Dva roky uplynuly od vaší rozlučky s cross-country v Novém Městě. Stýská se vám?
Cross-country mi chybí, ale intenzita cross-country, jako závodní nasazení, to už ne. Nicméně techniku, která se pojí ke cross-country, vyhledávám pořád i v normálním volném terénu. Pro mě je cross-country vlastně i taková rodina. Strávila jsem v ní spoustu let a těším se, až zase uvidím své kamarády.
Jen už nebudete závodit.
Od pátku budu komentovat všechny ženské závody pro Českou televizi. Komentovala jsem už vloni a myslím, že mám k mnohým závodnicím co říct. Pohybují se tam stále moje bývalé soupeřky, které jsou většinou i favoritkami na vítězství. Mohu tedy přidávat i příběhy ze zákulisí nebo případně vím o charakteristice holek, jak jezdí, v čem mají plusy a minusy. Ale už tam je také spousta mladých závodnic, které neznám tolik nebo už jsem je nezažila jako svoje soupeřky, a právě o těch si musím ještě zjistit informace. Cyklistický svět se přece jen mění, dorůstají mladé naděje, musím to podchytit. Přeci jen, teď se tomu již tolik nevěnuji, mám jinou práci, ačkoliv se k cyklistice váže.
Už můžeme tvrdit, že jste ukončila kariéru?
Určitě. Skončila jsem kariéru v podstatě mým loňským zraněním. Nebo zraněním, spíš závažnější operací. Přitom jsem si uvědomila, že bych jednou chtěla mít rodinu a že bych si taky chtěla užívat život i po cyklistické kariéře a nechci se sebeobětovat. Je to vzácná nemoc, kterou jsem měla, a přestože bych s tím nejspíš pokračovat mohla, tak nepokračuji, začala jsem žít normálním životem.
Ale původně jste po loňské operaci chtěla pokračovat, že?
Chtěla. Měla jsem ještě i smlouvu na dva roky v týmu, ale na začátku sezony v dubnu se mi zastavil chod krve do pravé nohy a měsíc a půl jsem hledala příčinu, až mi na ultrazvuku zjistili, že mám deset centimetrů krevní sraženiny v břiše. Okamžitě jsem šla na konci května na operaci, pak jsem měla rekonvalescenci minimálně tři měsíce. Následně jsem zorganizovala svůj kemp pro ženy, které učím jezdit na kole. Ten jsem musela z původního termínu posunout až na září právě kvůli té operaci.
Čemu se tedy teď věnujete?
Dělám dál s cyklistikou, teď nově jsem začala pracovat pro firmu, která dělá software pro indoorový trénink na trenažérech. Takže je to opět tam, kde jsem se pohybovala.
Jaká je vaše náplň práce?
Dělám marketing. Budu natáčet videotutoriály, jak se ten software používá, jak lidé mohou využít v indoorovém tréninku reálné prostředí. Je to tak, že jedete a máte pocit, že jste v krajině, ačkoliv jste ve skutečnosti doma v obýváku.
Se světovým bronzem z maratonu na horských kolech.
Návrat k maratonu, v němž jste se mimo jiné stala mistryní Evropy, už tedy neplánujete?
Já už se spíš chystám na to, že poté, co předám nějakou zkušenost z cyklistického světa, jak používat watty a podobně, už budu chtít založit rodinu. Přeci jen už mi je jedenatřicet a cítím to tak, že nechci být stará máma. Nechci to prodlužovat do čtyřiceti. Ale třeba mě chytne druhá míza po dětech. (směje se)
Známe případy, kdy sportovec ukončí kariéru a přechod z aktivní kariéry nezvládne. To tedy není váš případ, viďte?
Já bych řekla, že mám práce tolik, že nevím, co dřív. (směje se) Já jsem tedy měla štěstí, že jsem hned našla práci v marketingu, taková kreativní činnost. A přestože jsem to nestudovala, tak mám možnost se v tomto realizovat čili syndrom vyhoření mě minul a jsem za to ráda.
Schází vám závodní kolotoč, cestování po světě?
Ne, vůbec. Musím říct, že si užívám, že mám klidnější styl života. Už jsem byla alergická na to hlášení na letišti, taková ta oznámení, z toho jsem měla úplně husí kůži. A celkově bych řekla, že už jsem cítila, že přichází moje poslední roky závodění. S tím jsem do toho i šla, že jsem se začala v posledním roce soustředit na maratony a na Kolo pro život. A když člověk přistoupí na to, že bude jeho cíl Kolo pro život, tak už cítí, že přichází ten čas. Já jsem se na ty dvě sezony těšila, že si to užiji, že nebudu muset tolik cestovat, že budu jezdit jen světové šampionáty maratonu. Nakonec to všechno dopadlo jinak a asi to tak i mělo být.
Jaké jsou vaše vzpomínky na světové poháry v Novém Městě? Většinou jste byla spíše smolařka, nejlépe jste dojela na šestnáctém místě.
Nedávno jsem zrovna psala článek do jednoho časopisu a až mi ukápla slza při vzpomínkách, kolik zážitků z těch lesů mi utkvělo. Těším se tam vždycky, i když ty vzpomínky nejsou vždy pozitivní. Mrzí mě, že jsem si neužila mistrovství světa v Novém Městě - což bylo moje rozloučení s cross-country - tak, jak bych chtěla. Měla jsem tam pád na rovině, na netechnickém místě, a pohmoždila jsem si ledviny. Člověk když už není v úplně nejlepším rozpoložení, tak se to tak prováže všechno a chyby vznikají i nevědomky, prostě člověk už do toho není tak zažraný, jak by měl, když jede třeba na padesáté pozici.
Nově byla do seriálu Světového poháru zařazena disciplína short track. Je to oživení?
Určitě je to pozitivní. Zažila jsem to v Americe a myslím, že to přitáhne spoustu diváků. I pro závodníky je to atraktivní. Závodnice z Ameriky se to snažily prosadit už v době, kdy jsem závodila, ale nešlo to. Jezdily se sprinty, které byly pro závodníka nepříjemné v tom, že jsou roztahané do celého dne a člověk na tom kole skoro nestráví čas, jen se rozjíždí. Tohle je daleko akčnější i pro závodníky. Rozjedou se, mají krátký závod, ukážou se fanouškům a pak je čeká v neděli cross-country. Naši tu trať na cross-country jistě mají výborně najetou. Po těch všech soustředěních by tu trať pomalu mohli jezdit poslepu. A navíc čeští fanoušci dokážou vyhecovat až moc, mně to chvílemi až nedělalo dobře, ale zase většinou to působí skvěle. Já z toho měla vždycky obrovský zážitek.
