Svou kariéru měla slibně rozjetou. V roce 2016 se stala Sportovcem Vysočiny v ženské kategorii, o rok později byla absolutní vítězkou Českého poháru a ještě v prosinci roku 2018 reprezentovala Českou republika na mistrovství světa v Číně.
Jenže jen o půl roku později se třiadvacetiletá jihlavská plavkyně Tereza Horáková rozhodla kariéru přerušit.
„Přestala jsem, protože jsem neměla žádnou motivaci. Neviděla jsem ani žádné další reálné cíle. Nic mě v bazénu už nedrželo,“ vysvětluje jihlavská rodačka, která nyní připouští, že její rozhodnutí už je zřejmě konečné.
„Je to docela dlouhá doba, co jsem byla naposledy ve vodě, a jsem přesvědčená, že je to definitivní. Už se k tomu nevrátím,“ potvrdila Horáková.
Loni v létě jste překvapivě oznámila přerušení dobře nastartované kariéry. Z jakého důvodu jste se tak rozhodla? Potřebovala jste si dát pauzu?
Předminulý rok jsem si ještě nedokázala přestavit, že bych mohla skončit, ale během roku 2019 jsem to začala vnímat trošičku jinak. Začala jsem cítit nechuť, přestávalo mě to bavit a na tréninky jsem chodila s odporem. Na letním mistrovství jsem si řekla, že to zkusím, ale když jsem viděla, jak moc jsem šla dolů, tak jsem to vzdala.
Nechybí vám plavání ani teď, když třeba sledujete sestru na závodech?
Když vidím, kolik je za tím dřiny, tak zatím ani ne. Ale snažím se jí maximálně podporovat a radit jí, co dělá špatně. A je vidět, že má ještě spoustu rezerv.
Mladší sestra se vydala ve vašich šlépějích a zatím to vypadá, že by mohla být ještě úspěšnější než vy. Pomáháte jí nějak?
Jak už jsem odpovídala předtím. Snažím se jí co nejvíce pomáhat. Před závodem jí dávám malou rozcvičku před startem a pár motivačních slov k tomu. Po závodě jí řeknu, co dělala špatně a co musíme ještě zdokonalit.
Vidíte u ní v něčem i kousek sebe?
Zatím se to nedá úplně posoudit, protože je ještě mladá a neví se, jaký bude její preferovaný způsob. Když to vezmu u sebe, já se rozhodla až na střední. Zatím je znakařka, což mně třeba vůbec nešlo, ale může se to změnit.
Když se za vaší dosavadní kariérou ohlédnete, na co vzpomínáte nejraději?
Nejvíce asi vzpomínám na vrcholové šampionáty v Číně, Londýně a Izraeli. Ale také na zážitky z mistrovství republiky, kde jsme vždy dokázali být skvělý tým. Podporovali jsme se, fandili si. Když člověk závodí a slyší, že mu někdo fandí, tak je to pro něj motivující a vždy se snaží o kousek víc. Zvlášť, když má za sebou dobrou partu.
Co vy osobně považujete za svůj největší úspěch?
Můj největší úspěch? Ani nevím, jak bych odpověděla. (usmívá se) Ale asi se budu opakovat. Řekla bych, že to bude asi účast na mistrovství světa a Evropy. Jinak beru za úspěch vše, čeho jsem dosáhla.
Když byste zapřemýšlela, našla byste něco, co vám plavání dalo, a naopak něco, co vám vzalo?
Plavání mi dalo hodně, podívala jsem se do světa, zesílila jsem díky cvičení s vlastním tělem nebo gumami. Vzalo mi to volný čas, ale vůbec mi to nevadilo. Raději jsem byla na bazénu než v nějakých klubech jako většina tehdejších spolužáků.
Co plánujete do budoucna? Chcete se spíše věnovat škole, nebo byste se hned chtěla zaměřit na trénování?
Chci jít na vysokou školu, už by bylo na čase. (směje se) Uvidím, jak to všechno dopadne. Trénování bych se určitě chtěla věnovat. Plánuji si udělat trenéra III. třídy. Ve škole si momentálně dělám masérský kurz a někdy bych si chtěla udělat i kurz tejpování. Ale co bude dál, to ještě nedokážu říci.
