V zákulisí Laverovy arény podstoupil focení pro ATP. V šatně poklábosil s domácím dravcem Kyrgiosem, jenž v něm vidí svého guru. Na chodbě bleskově domluvil pondělní trénink s Dimitrovovým koučem Vallverduem. A pak už pádil do hotelu za odpočinkem. Osmatřicetiletý veterán narozený v Karviné se chystá na první grandslam roku, na svůj čtrnáctý start v hlavní soutěži Australian Open.
Na předchozí akci v katarském Dauhá se protloukl z kvalifikace do čtvrtfinále, v deblu s Kanaďanem Pospisilem podlehli až v bitvě o titul. Po přesunu do Melbourne zvládl tři kvalifikační mače, v tom posledním proti domácímu Smithovi se zaskvěl kouzelným prohozem zahraným mezi nohama. A v úterním 1. kole narazí na Rusa Tursunova.
Jak na takový zápřah reaguje vaše tělesná schránka?
Je unavená, samozřejmě. Nebudu tvrdit, že je čerstvá. Ale první kolo hraju až v úterý, den navíc se mi hodí. Na druhou stranu vždycky říkám, že vítěz není nikdy vyčerpaný. Výhry napumpují člověku do žil úplně novou energii.
Radek Štěpánek při utkání s Novakem Djokovičem na turnaji v Dauhá.
Stal se z vás expert na kvalifikace. Od loňska jste jich zvládl jedenáct ze čtrnácti. Čím to?
Kvalita mé hry neodpovídá číslu, které mám na žebříčku (teď 102) a kvůli kterému musím kvaldy hrát. Na druhou stranu pro mě byly po sedmiměsíční pauze velice pozitivní. Odehrál jsem v nich spoustu zápasů, které ničím nenahradíte.
Co máte navíc oproti sokům v boji o místo v hlavním turnaji?
Pomáhají mi zkušenosti. Znám svoje tělo. Dřeme s Márou Všetíčkem (kondičním trenérem) jako volové a vyplácí se to. Vím, kdy šlápnout do přípravy. Kdy vypnout. Zářný příklad byly tři turnaje, které jsem loni na podzim obětoval. Odhlásil jsem se a čas věnoval cvičení. Díky tomu mám teď za sebou dvanáct zápasů ve dvanácti dnech na dvou kontinentech. A pořád jsem ve hře.
Jsou kvalifikace náročnější fyzicky, nebo psychicky?
Po obou stránkách. První dvě utkání jsem tady hrál pokaždé tři hodiny. Přiletěl jsem po fušce v Dauhá a neměl chvíli na rozkoukání, srovnání se s časovým posunem. Pak ale přišel den volna a ten mi moc pomohl. V sobotním třetím zápase mi bylo líp a se vším jsem se sžil.
Štvalo vás hodně, že vám místo v hlavní soutěži uteklo o jedno místo v pořadí ATP Tour?
Naučil jsem se netrápit věcmi, které nemůžu ovlivnit. Vnímal jsem, že se na žebříčku blížím hlavní soutěži. Neklaplo to. Ale mám za sebou tři mače, zvykl jsem si na podmínky, zjistil jsem, že každý kurt je jinak rychlý. Můžu si s tím hrát. Vím, co mě čeká. Beru to pozitivně.
Co vás napadlo, když vás do pavouka zařadili k Rusu Tursunovovi?
Čekal jsem, že půjdu na Rogera (Federera) nebo Tomáše (Berdycha), aby to mělo grády... Ale vážně, je to spíš příznivější los. Ale rozhodně se Tursunov nedá podcenit, je nevyzpytatelný. Když měl den, zatápěl těm nejlepším.
Vážíte si ve svém věku každého úspěchu o něco víc?
Jasně. Ale zase je to výsledek mé práce. Na podzim jsem mohl nahánět body, abych šel nahoru v žebříčku. Ale škrtl jsem tři turnaje, abych si dal záda dohromady. Byl jsem tři týdny zavřený na klinice u profesora Koláře. Pak jsme s Márou absolvovali měsíc na Floridě, kde jsme udělali pár inovací. Dřel jsem jako kůň a teď sklízím ovoce.
Tenisový pár Lucie Hradecká, Radek Štěpánek s bronzovými olympijskými medailemi.
Starší hráč než vy prošel kvalifikací Australian Open v roce 1977, Mal Anderson ve 42 letech. Ještě jste nebyl na světě. Co to pro vás znamená?
Už si na tyhle věci pomalu zvykám. V loňské sezoně jsem měl dost často na stole Connorse a jeho rekordy. Zápisů do historických tabulek přibývá. Ale já s tím na kurt nechodím, vždycky se to dozvím až od vás. Samozřejmě jsou to příjemné věci, ale extrémně je neprožívám.
Dovedl jste si před deseti lety představit, že ještě v roce 2017 budete hrát Australian Open?
Na konci roku 2006 jsem se zranil a šest měsíců nehrál, takže jsem si nedokázal představit vůbec nic.
Slýcháte v šatně hlášky, jež se týkají vaší dlouhověkosti?
V pátek jsme měli hráčský mítink, kde se probíralo, že se na konci roku bude konat „Next Generation Masters“ pro kluky do jedenadvaceti let. Tak jsem se hned ozval, že to je diskriminace. A že by v tom případě měli udělat Masters pro hráče od pětatřiceti nahoru. Do téhle kategorie patří i Federer, takže bychom to mohli prosadit.
Srb Djokovič pravil, že ho svou výdrží inspirujete. Co vy na to?
Určitě mě to od takového hráče těší. Je hezké slyšet, že jsem pro někoho inspirací, ale taky to je obrovská zodpovědnost. Kdyby hrál Novak ještě v osmatřiceti, bylo by to pro náš sport jen dobře, protože je to obrovský šampion a dává tenisu hrozně moc a hodně mu pomohl.
Vzpomínáte si vůbec na své první Australian Open?
Hm. Když jsem sem poprvé letěl na kvalifikaci, dostal jsem radu, ať letím druhou stranou přes Ameriku. Putoval jsem tři dny, dorazil s botami od sněhu, v ruce banán. Než jsem si uvědomil, že jsem tady, už jsem byl z turnaje venku. Tak jsem se otočil a letěl na challenger na Havaj, kde jsem si zranil krk, po pěti gamech skrečoval a letěl domů. Neměl jsem moc peněz na cestování, takže to nebyl úplně bezva zájezd. V Melbourne jsem nezačal moc dobře, ale jak se říká, všechno je o koncovkách. Vzájemnou lásku jsme si s Australian Open postupně vybojovali.
