Byly doby, kdy Koukalová nerada otevírala textovky na mobilu. Bála se, jaká nechutnost na ni vyskočí. Lucii Šafářové v létě začaly chodit vulgární maily. Petře Kvitové po druhém wimbledonském triumfu muž ze Zlínska vyhrožoval telefonicky přes prezidentskou kancelář „újmou na životě i zdraví“.
Radka Štěpánka, Tomáše Berdycha, Kristýnu Plíškovou i teenagerku Terezu Smitkovou přes sociální sítě bombardují anonymové. Čeští tenisté slouží jako terč lidské závisti a zloby sázkařů, kteří na ně svalují vinu za vlastní špatné tipy a za porážkami vidí levárny.
Skoro všichni krajani účastnící se US Open mají se zvrhlou pozorností veřejnosti neblahé zkušenosti. Občas je to drsné vyprávění.
Šafářová se obrátila na policii
Koukalová si „fanouškovský Facebook“ zavedla před čtyřmi měsíci. A zvažuje, že ho zase zruší. Není divu, když jí na něm přistávají vzkazy, ze kterých mrazí:
„Škoda, žes nechcípla na dálnici.“
„Doufám, že tě někdo zabije.“
„Počkám si na tebe na Spartě.“
Zprvu byla drobná žena šokovaná, časem lehce otupěla. Podobně jako ostatní prostě klikne na „odstranit“ a mávne rukou. Přesto se ptá: „Proč jsou lidi tak hnusní?“ Nedávno prohrála a kdosi po ní pod pohrůžkou smrti žádal náhradu vsazených 20 tisíc dolarů. Zmínila se o tom na WTA (asociaci tenisových profesionálek), dosáhla vymazání některých profilů. Jenže otrapové si založili nové a pokračují v činnosti. „Kdyby se to stupňovalo, obrátím se na policii,“ tvrdí.
To už ostatně udělala Šafářová. Milá a usměvavá slečna často používající v internetové komunikaci s příznivci zdrobněliny, žasla, jakým slovníkem jí někteří výtečníci odpovídají. „Asi mají problém sami se sebou,“ říká.
Nemravnosti se vyrojily po jejím průlomu do semifinále Wimbledonu. Sláva prostě sportovcům nepřináší jen prospěch a radost.
Váš Tomáš mě stál balík!
Berdych stále udiveně kulí oči, když vykládá o Peruánce, která v Madridu vypátrala jeho přítelkyni Ester a předala jí pro něj tričko. „Pak jsem do Madridu přiletěl já a ona tam zase byla. To je hezký, až neuvěřitelný,“ říká.
Nejen oddané fanynky však obývají planetu Zemi. Berdychova maminka – lékařka – si v minulosti v ordinaci vyslechla řadu sázkařských stesků: „Váš Tomáš mě stál balík!“ „Jenže to bylo spíš z legrace. Co se děje v poslední době, by vydalo na knihu,“ řekl v New Yorku.
„Můj vztah k sázení je nula. Nezajímá mě a nikdy zajímat nebude! Neznám a nechci znát jeho systém a principy. Tak dost!“ rozlítil se na internetu kvůli smršti obvinění z prodávání zápasů po nezdarech na severoamerických betonech.
„Už se toho nahromadilo moc,“ vysvětlil v neděli, proč se ozval.
Pokleslá lidová tvořivost prožívá „boom“. Štěpánek si na svém Facebooku po překvapivém vypadnutí z US Open mohl přečíst: „Chcípni, hajzle. Děláš akorát ostudu!“
A to byl ještě jeden ze slušnějších projevů. Kristýnu Plíškovou nedávno kdosi upomínal: „Seš neschopná, zlomím ti ruku.“
Se svými pocity a touhami se jí osobitě svěřují sprosťáci v češtině, angličtině, polštině, ruštině či srbštině. „Mně to ale nevadí,“ říká ona. „Kašlu na ně. Občas se tomu i zasměju. A pak to smažu.“
Šťastná to povaha! Ne každý ji ovšem má. Kanaďanka Rebecca Marinová loni ve 22 letech ukončila kariéru. Už nesnesla výzvy, ať shoří v pekle a tak dále. V nejznámějším případě napadení tenistky Němec Günter Parche, duševně pomýlený přívrženec Steffi Grafové, bodl do zad Srbku Moniku Selešovou. Nemusí tedy zůstat jen u zbabělých nadávek a hrozeb.
Huml přiživil třídní nenávist
Kdekoho provokují výdělky, které v profesionálním sportu kynou do horentních částek. „Pak lidi špatně spí, když si přečtou o odměnách na grandslamu,“ říká Karolína Plíšková, druhé z dvojčat pocházejících z Loun. „Jsou zlí, nepřejou. Mamka to u nás na malém městě slýchá pořád.“
Třídní nenávist o prázdninách oprášil Stanislav Huml. Poslanec ČSSD kritizoval Kvitovou, že z daňových důvodů přesídlila do Monaka. A pravil, že by měla být zbavena českého občanství. „Rozumně smýšlející člověk něco takového nemůže vypustit,“ řekl Berdych.
Ano, také na US Open vydělají šampioni přes 63 milionů korun a poražení v 1. kole 750 tisíc. Jenže hned na místě z té sumy nechají daň přesahující 30 procent (v Londýně to byla skoro polovina). Platí si trenéry, fyzioterapeuty, mentální kouče, letenky, často ubytování.
Rostou ve tvrdě konkurenčním prostředí. Neznají tábory, školy v přírodě, diskotéky. Na grandslamu neberou „ranec“ za porážku, nýbrž za to, že se na něj prodrali.
Chtějí zůstat v kontaktu s přáteli a fanoušky. Na druhou stranu se učí nečíst výplody mudrlantů na internetových diskuzích. A zvykají si – ač neradi – na občas neskutečně zle znějící vox populi.
