V zimě si kvůli únavě dala přestávku, po ní vyhrála 13 z 15 utkání. Zdá se, že má báječnou náladu. „Jde spíš o množství energie než o naladění,“ říká Šafář, člen jejího týmu.
Není její návrat rychlejší, než kdekdo čekal?
Titul v Madridu přišel opravdu brzo. Říkali jsme si, že když se přestávka pozitivně projeví tady v Paříži, bude to dobře. Ale hlavně se měla ukázat při Wimbledonu.
Mimo kurty působí vesele a uvolněně, souhlasíte?
Proto jsme s Davidem (trenérem Kotyzou) pauzu navrhli. Měla si srovnat věci v hlavě, oddechnout si od toho kolotoče. Kdo ví, třeba za půl roku bude zase vše jinak, ale teď se to rozhodnutí ukazuje jako dobré.
Dolehla na ni tíha celé kariéry?
To je jasné. Strávila na okruhu sedm let. V časné fázi dosáhla vrcholu, pak už na sebe měla větší tlak, aby ho opakovala. Když se podíváte na Janu Novotnou, ta celý život pracovala a zakončila kariéru titulem. U Petry se tlak kumuluje. Sezony jsou dlouhé, protože jsou úspěšné. Hrála čtyři Turnaje mistryň za sebou, k tomu třikrát finále Fed Cupu. To ji užírá.
Nechybí jí motivace? Loni řekla, že dva Wimbledony by jí vlastně mohly stačit do konce života.
Myslím, že nemá dost. Ale když se vám nedaří, vše se na vás řítí. Nemáte kapacitu se z toho dostat. Dřív zaťala zuby a krizí se prorvala. Ale to nejde udělat pokaždé. Netrpěla syndromem vyhoření. A kdyby nereagovala na příznaky, které se objevily, mohla z tenisu vypadnout třeba na rok nebo i navždycky.
Jak moc se na ní podepsala náročnější kondiční příprava pod trenérem Stoberem?
To se špatně rozlišuje. Když jste psychicky v pohodě, snesete velký zápřah. To je propojené. Petra ten velký záběr výborně zvládla. To bylo matoucí. Před novým koučem se zmáčkla. Ale vyplýtvala spoustu sil, které najednou chyběly.
Zjevně se vrátily. V Madridu si vylepšila finálovou bilanci na 16:5, ale starty grandslamů...
... ty jsou pekelné. (smích)
V prvních dvou kolech klopýtala, ve třetím zabrala. Podobá se Sereně Williamsové, jež je nejzranitelnější v úvodu turnajů?
Ano, to mají stejné. Některé holky začnou s vysokým standardem, drží ho – a v nějaké chvíli jim nestačí. Jiná jde na kurt proti slabší soupeřce a s 30procentním výkonem, ale pak ho dovede šponovat. Mně se v různých sportech u různých lidí osvědčilo respektovat náturu jedinců. Nemá cenu Petru tlačit do vyrovnaného standardu, mohla by přijít o vrcholný výkon. Balancuje na hraně rizika, že vypadne v prvním kole. Ale když ho přežije, výkon zřejmě půjde nahoru.
Karolína Plíšková vyletěla do Top 15, dvojče Kristýna vypadlo ze stovky. Může za to hlava?
Říká se, že mentální stránka je v tenise rozhodující. Měl bych jásat a souhlasit, ale trochu se tomu bráním. Vše je propojené, faktorů je tolik, že někdy nevíte, v čem je rozdíl.
Kristýna nezvládala klíčové chvíle. Karolína většinou ano, nedává znát stres. Je to výhoda?
Můžete emoce držet v sobě, mít tu masku. Otázka je, co běhá uvnitř.
Ona přiznává, že je nervózní.
Když to má přirozeně, je to v pořádku. Ale dlouhodobé potlačování pocitů se může negativně projevit na hře. Tady dostala pokutu za házení raketou. Někdy se sportovec učí, jak napětí postupně upouštět, aby nemusel třeba rozmlátit raketu. To už ztrácí kontrolu, je pozdě.
Co Lucie Šafářová? V 28 letech válí nejlíp v životě. Mluví o větším odhodlání před grandslamy. Nezíská všechny zlomové míče...
... ale získá jich víc než dřív. Před třemi lety hrála skvěle na Fed Cupu a já měl pocit, že se něco děje. Myslím, že jí prospěla spolupráce s Robem (koučem Steckleym). Vytvořil jí bezpečné prostředí, v němž se cítí dobře. Sbírá zkušenosti. Vnímá situace jinak. Postupně zraje.
Taková Serena Williamsová ani ve 33 letech nevadne.
Ano, pořád ji tenis baví, podobně jako Federera. Nebo Jágra hokej.
Tady prohlašuje, že jí na dvacátém grandslamovém titulu tolik nezáleží. Že může být úplně v klidu. Není to od ní přetvářka?
Kdo si projde velkými výhrami a porážkami, získá určitý nadhled. Ne že by nechtěla vyhrát, ale ví, že život nekončí vyřazením ve druhém kole. Že přijde další šance.
Je její sbírka titulů velkou psychickou výhodou proti ostatním?
Je. A přesto prohrává nerada. Nedělá z porážky tragédii, ale nechce prohrát. To jí vidíte ve tváři. Kdyby jí to vážně bylo jedno, už tu není.
Co Maria Šarapovová, tenisová železná lady?
Není snadné ji rozklíčovat. Vzešla z ruské školy, má na sobě americký nátěr. Do toho se těžko nahlíží.
Kdysi jsem jí poslal otázky na její odolnost na dvorci. Že se jí sokyně bojí, že působí nesmírně zarputile. A ona odmítla odpovídat. Asi se urazila. Chápete to?
To je zajímavé. Obecně platí, že když se odmalička pohybujete výhradně ve sportovním cirkuse, poněkud ztrácíte náhled na to, jak vás vnímají ostatní. Ztrácíte kontakt s běžnou realitou.
Funguje v tenisu faktor strachu? Dají se protivníci zastrašit třeba suverénním nástupem na kurt, lehce arogantním chováním?
Ve sportu jistě fungují emoce. Záleží na tom, jak s nimi kdo zachází. Na někoho faktor strachu účinkuje. Jdete na kurt proti Sereně, sráží vás respekt vůči ní. Ale kdyby nehrála tak dobře, obavy by brzy zmizely. Respekt si získává svou strašnou ránou. Je to zase propojené. Na hřišti odpovídáte hrou, ne výrazem obličeje. Někdo tam nakráčí jako šampion, ale na masku plýtvá energií, ztrácí koncentraci. A jde do háje.
