Pane Kukale, spolupracoval jste s Ivanem Lendlem, Hanou Mandlíkovou, Helenou Sukovou, tedy s absolutní tenisovou špičkou. Jako kapitán v Davisově poháru najednou vedete čtyřicátého nebo šedesátého tenistu světa. Není to sestup?
Jsem trenér do nepohody. Nikdy jsem nepracoval rád se supehvězdami, kterým se musí jen přikyvovat a klepat na rameno. To nenávidím. Současný tým sice nemá individualitu typu Lendla nebo Kordy, ale je kompaktní. Vyhovuje mi dělat po svém s hráči, kteří nejsou ve světové desítce a mají rezervy. Moje první rozcvička před zápasem v Uzbekistánu skončila tím, že některé hráče - nechci jmenovat - odnášeli na nosítkách.
Ale rozdíl je citelný, ne?
Dřív jsem měl snazší situaci v tom, že jsem se výborně znal s rodiči hráčů. S Vildou Mandlíkem jsem hrával basket v Praze na Julisce, Jirka Lendl byl v Ostravě vedoucím našeho mistrovského družstva v tenisové lize, Olga Lendlová byla moje spoluhráčka z týmu, s Věrou Sukovou jsem trénoval jako dorostenec v Praze na Klamovce. Jejich děti věděly, že já o tenise něco málo vím a že mi mohou důvěřovat. Teď je ten odstup větší, ale Jirku Nováka znám docela dlouho a měl jsem rád i nebožtíka otce Doseděla.
Rozhodoval jste se snadno?
Ne. Kdybych neměl důvěru hráčů a neznal je, tak bych kapitánství nevzal. Tenhle tým má na to, aby v Davis Cupu postoupil až do semifinále, ale bohužel to asi nebude letos. Máme špatný los, za týden nás ve čtvrtfinále čeká nejtěžší možný soupeř v domácích Spojených státech.
I NTELIGENT NEVYHRÁVÁ
Proč nám chybí silná individualita?
Protože šampion se nedá udělat, šampion se musí narodit. Nikdo neudělal Lendla. Teda kromě jeho rodičů... Ivan od nich dostal ty nejlepší vlastnosti. Inteligenci, šachové myšlení, chladnokrevnost i trochu arogance od otce a vysoce morálně-volní vlastnosti od matky-amazonky. A to horší, co měl v sobě, překonal masochistickou prací. Několikrát při tréninku omdlel. Nebo se o Vánocích zavřel v hale, máma mu nosila jídlo v kastrůlku a on tam dřel osm hodin denně. Šampion se zase narodí. Možná už tady je. Jenom se nerodí často.
Proč ale ten ústup ze slávy?
Když hrával Koželuh, tenis umělo dvacet lidí na světě. Drobný měl v Paříži na cestě do finále dvě lehká kola. Moje generace zvládla při tenise vystudovat a dělat doplňkově druhý sport. To dnes není myslitelné. Odhaduje se, že v tvrdém tréninku je asi deset tisíc tenistů-mužů.
Tvrdíte, že nejlepším typem pro tenis je "happy gangster", takový grázlík. Jenže Novák či Doseděl takoví nejsou!?
Kromě nich znám už jenom dva velké tenisové "slušňáky" - Američana Martina a Španěla Corretju. V sedmdesátých letech převažovali ve světovém tenise vysokoškoláci, v osmdesátých tam bylo ještě dost maturantů, ale dnes hráči nestihnou ani základní školu. Přílišná inteligence je u nich spíš na škodu. Inteligent o sobě pochybuje, a proto se musí sám porazit. Hráči stačí selský rozum a Aristotelovo "vím, že nic nevím". Prosťáček je podstatně sebevědomější a odolnější. Znám hráče, který si myslí, že do Ameriky se letí přes Austrálii a že Abidjan je předměstí Paříže, nebo hráčku, která se ptala, jestli film Titanic je podle skutečné události. Nejsebevědomější prostý člověk, kterého jsem v životě potkal, nebyl ovšem tenista, ale ideologický šéf komunistů Vasil Bilak.
Je na vině výchova?
Zdejší výchova je pro vrcholového tenistu nevhodná. U nás se spousta věcí zakazuje. Světový hráč musí být trochu "ujetý", což tady není dost dobře možné. Měli bychom dělat nábor v polepšovnách, protože ti vzorní jsou v tenise limitovaní.
Kam tenis dospěl? Často připomínáte, že hráči končí ve třiceti jako poloanalfabeti a nevědí, co dál.
Špatně se zařazují do společnosti, protože překypují egoismem. Tenista končí jednostranný a nepřipravený na další život. Dobří hráči už nemohou dělat trenéry, protože by se museli sebeobětovat a nemyslet na sebe. Někteří ale mají obchodní talent. Třeba Dan Vacek je znalcem burzy, sleduje internet. Nebo takový Kafelnikov. Pořád kasíruje obrovské sumy za startovné. I když obvykle prohrává v prvním kole, dokáže si vyjednat velké peníze.
KONČÍ JAKO NEMOCNÍ
Peníze ale vše nenahradí.
Tenistův stres je v kariéře obrovský. Hráč nikdy nemá klid, ať je padesátý, pátý nebo první na světě. Jednou něco vyhraje a napřesrok je nešťastný, protože ten úspěch musí obhajovat. Nemůže z něj žít čtyři roky jako z olympiády. A když s tenisem skončí, je to nemocný člověk. Má žaludeční vředy, trpí nespavostí...
Změnily peníze tenis ze sportu na šoubyznys?
Inflace tenisu je kvůli množství turnajů obrovská. Existují tu čtyři grandslamy, devět dalších velkých turnajů a Davis Cup. Všechno ostatní je jenom dobře placený trénink. Tenisté za to ale nemůžou. To způsobil vynálezce pravidel major Wingfield, za kterého by se hráči měli denně modlit. Geniálně vymyslel přestávky při střídání stran. To je ideální pro televizní reklamu, která do tenisu pumpuje pořád větší peníze. Přerušit běh na čtyři sta metrů reklamou nemůžete.
Kde to skončí?
Tenis zůstane populární. Když se krájí koláč peněz ve správních radách velkých firem, tak o tom rozhodují lidé, kteří hrají buď tenis, nebo golf. Jinak by tam ani nemohli sedět. Tenis je také zábava na celý život. Dá se při něm krásně umřít, což se povedlo Jaroslavu Dietlovi nebo strýčkovi Jedličkovi.
Vystudoval jste vysokou školu zemědělskou, obor zahradnictví, zajímá vás umění, sbíráte obrazy, organizujete výstavy. Jak jste skončil u tenisu?
Z nouze. Když jsem jako první výplatu na státním statku Zbraslav v roce 1964 dostal 890 korun čistého, nakoupil dárky a nic mi nezbylo, pochopil jsem, že se takhle neuživím. Profesionalismus ještě neexistoval, ale jako tenista v NHKG Ostrava jsem najednou měl 1100 korun čistého. Nemuseli jsme chodit do práce a říkali nám "milionáros".
Vyprávíte někdy tenistům, za jakých podmínek se hrálo?
Nechci působit směšně. Mě se loni vážně ptali mladí hráči, jestli ten Lendl "fakt uměl hrát tenis"?! Co mám vykládat? Naše turnajová sezona trvala méně než půl roku, protože nám po prohraném Davis Cupu sebrali výjezdní doložky a pasy. Třeba na halové turnaje jsem se moc nedostal. V zimě jsem byl odsouzený hrát pouze basketbal, který mám dodnes raději než tenis. Jako kapitán považuju Davis Cup za obrovskou poctu, ale jako hráč jsem ho rád neměl. Tlak při něm byl neúnosný. Davis Cup bylo všechno, podle něj se hodnotil celý tenis. Končívali jsme v křečích a nedostali za to ani groš.
ODPOSLECH A TAJNÍ
Co ty vaše zájmy, na tenistu nevšední?
K výtvarnému umění mě přivedla matka. Každou neděli mě tahala do galerií. Byl jsem nešťastný, ale šťastně mě to poznamenalo. K zahradničení mi zase dal impuls otec jako dlouholetý předseda Svazu chovatelů drobného zvířectva. Nám domů pořád někdo volal, že pošel kanárek nebo že čuvači nemají co žrát. Jsem také z muzikantské rodiny, prastrýc byl Jiří Herold z Českého kvarteta, ale umím jenom špatně hrát na hřeben. Tenisovým profesionálem jsem se stal, když přišla pozvánka na Karibský okruh mezi šestnáct nejlepších hráčů světa. Prodal jsem auto, koupil šíleně drahou letenku a v roce 1967 jsme s Kodešem odletěli. Padesát procent vydělaných peněz jsme museli odevzdat, ale ostatní sporty jsme předběhli o dvacet let.
Byl jste také vedoucím reprezentantů-profesionálů na začátku osmdesátých let.
To byly pro tenis nejtěžší roky. Lendl hrál v zakázané Jižní Africe, kde byl apartheid, Maršíková havarovala v autě a do toho z Moskvy přišla fotka, jak se Mandlíková objímá v Chile s Pinochetem. Mě dva roky sledovalo žiguli s tajnými, kteří nám dokonce na kurtech ve Stromovce sbírali míče, protože se nudili. My je znali i křestními jmény. Ředitel hotelu v Hradci Králové mi při existenčním Davis Cupu se Sovětským svazem prozradil, že na pokojích máme odposlouchávací zařízení a že nás nesmí přestěhovat. Kdybychom tenkrát prohráli a sestoupili, tak to byl konec tenisu u nás.
KANCLÉŘ NEZABRAL
Ta doba přinesla přímo tenisovou inkvizici
. V Hradci Králové 1983 šlo proti Rusům o všechno. První den se hrálo jedenáct hodin. V týmu debutoval Miloš Mečíř a byl strašně nervózní. Prohrával nula dva na sety a nikdo nevěděl, jak mu pomoci. Pak mě něco napadlo. Z lavičky jsme Mečířovi vzkázali, že přišel telegram od horníků z Orlové, kteří mu absolutně věří, že vyhraje. Zabralo to.
Jak jste tak těžké období přestál bez úhony?
Několikrát jsem byl i s Lendlem vysvětlovat věci u ministra vnitra, kde bzučely nahrávací přístroje, ale nikdy mi nikdo nic nenabízel. Spíš mě seřvali a vyhodili. Nebyl jsem wimbledonský vítěz, ani straník. Bilak mi nedávno napsal dopis, který začíná slovy: Celý život jsem se snažil tě zavřít, ale měl jsi vždycky mocné přátele.
V jednom z rozhovorů jste se divil, že z vašeho blízkého okolí nebyl nikdo na seznamu konfidentů. Jak jste ale mohl za těžkého komunismu dělat kapitalistického manažera?
Byl jsem hostem na finále Davis Cupu 1980 v Praze s Itálií. Tam mi oznámili Štrougal, Himl a Poledník, že mě vybrali za manažera reprezentantů! To řekli oni, v takové době! Já ale chtěl jít zpátky do Rakouska trénovat. Vytáhl jsem žádost od kancléře Bruna Kreiského, se kterým jsem hrál tenis a který moje působení v Rakousku zakotvil v mezivládní dohodě. Ale nezabralo to. Když jsem na kádrovém oddělení oznámil, že nastupuju jako manažer, tak si tam v mdlobách ustlali, protože takové zařazení neznali. Stal se ze mě "vedoucí statutárních hráčů". Naštěstí se mi podařilo do smlouvy dostat klauzuli, že se můžu do Rakouska vrátit, pokud dosáhneme světového úspěchu. Tím bylo vítězství v Poháru federace 1983 se mnou jako kapitánem týmu. Za týden jsem byl pryč.
K manažerství jste se pak vrátil. Donedávna jste organizoval turnaje v Prostějově i exhibice v Bratislavě.
Tenis jsem hrál až do devětatřiceti, měl jsem hodně kontaktů a kamarádů. Trénoval jsem třeba Tiriaka v rumunském týmu při finále Davis Cupu 1972, přátelil se s Australany. Díky synovi, který hrál špičkový juniorský tenis, jsem zase poznal mnoho nastupujících hráčů.
BECKER BEZ PASU
Co všechno jste při pořádání exhibic zažil?
Plno neuvěřitelných příhod i nervů. Martina Navrátilová nám málem nehrála, protože bazén pro jejího psa byl málo vyhřátý a pes nastydl. Grafová nechtěla hrát, že je zraněná, ale pompézní uvítání na letišti ji tak zlomilo, že nastoupila, a když pak vyhrála Wimbledon, ještě nám děkovala. Becker přiletěl bez pasu, nechali ho projít, ale on to venku prozradil do televize, takže chudáka dotyčného úředníka propustili. Báhramí před exhibicí v Prostějově také dorazil bez pasu. Na letišti ve Vídni ještě proklouzl, ale na české celnici ho zadrželi. A Nastase se ho snažil zachránit tím, že z ničeho nic vytáhl deset svých rumunských pasů.
Jaké výstavy chystáte?
Mou dosud největší bude "Alfons Mucha v Paříži 1900", kterou připravuji do Prostějova a Bratislavy s Ivanem Lendlem. Jeho jsem k rodu Muchů kdysi přivedl. A do Ostravy chystám výstavu "Jiří Kolář a Ladislav Novák" za přispění tenisty Jirky Nováka, který se o umění také zajímá. S Kolářem se znám dlouho a mám ho rád.
Co vás motivovalo jako hráče?
Vždycky jsem říkal, že vyhrát ztracený zápas, to je lepší než orgasmus.
A dnes jako kapitána?
Začnu zeširoka. Nerad se někde předvádím nebo vystupuju. Nejlíp je mi v klidu domova, i když jsem se po rozdělení republiky stal jako Čech na Slovensku cizincem ve vlastním domě. Mám tam tenisový ranč, tři kurty a kolem stromy. A zpátky k tématu: z uvedených důvodů je mi odporné americké předvádění a falešnost, a proto mě teď žene velká chuť na Ameriku.
Je těžší trénovat muže, nebo ženy?
U mužů tvoří trenér dvacet, u žen až čtyřicet, padesát procent úspěchu. Žena potřebuje trenéra víc. Sama si akorát dojde na záchod. Ženské se musí vést autoritativně. Polemiky tady nejsou možné. A rozchod v ženském tenise je jako rozvod. Suková, kterou jsem dostal z nuly do světové dvacítky, mi do smrti nezapomene, že jsem ji opustil kvůli Mandlíkové. Z jejího pohledu jsem zradil. Chlapi se na kurtě pobijou, ale večer jdou spolu na pivo a uvolní se. Ženy? Každá sedí u jiného stolu. Hrají tenis dvacet čtyři hodin denně. Není to pěkný život. Lituju je. Nejlepší je vypadat jako Kurnikovová. To pak nemusíte vyhrát žádný turnaj.
JAN KUKAL (57). "V první řadě jsem tenisový trenér, pak zahradník a z hobby kunsthistorik," říká o sobě nehrající kapitán mužské reprezentace v Davisově poháru, jehož tým čeká 7. - 9. dubna utkání v Los Angeles proti USA. Mistr republiky ve dvouhře 1969, mezinárodní mistr ve čtyřhře 1971 a 1973. Člen vítězného týmu v Královském poháru 1969. Semifinalista čtyřhry na Roland Garros 1972 a čtvrtfinalista Wimbledonu 1973 (obojí s Kodešem). Trénoval reprezentaci Rumunska (Nastase, Tiriac), Rakouska (Muster, Skoff), se ženami Československa vyhrál Federation Cup 1983. Připravoval mnoho českých tenistů (Lendl, Mandlíková, Suková, Maršíková, Složil, Strnadová). Žije v Boldogu u Bratislavy, manželka je Slovenka. Mají dva syny.
Jsem trenér do nepohody. Nikdy jsem nepracoval rád se supehvězdami, kterým se musí jen přikyvovat a klepat na rameno. To nenávidím. Současný tým sice nemá individualitu typu Lendla nebo Kordy, ale je kompaktní. Vyhovuje mi dělat po svém s hráči, kteří nejsou ve světové desítce a mají rezervy. Moje první rozcvička před zápasem v Uzbekistánu skončila tím, že některé hráče - nechci jmenovat - odnášeli na nosítkách.
Ale rozdíl je citelný, ne?
Dřív jsem měl snazší situaci v tom, že jsem se výborně znal s rodiči hráčů. S Vildou Mandlíkem jsem hrával basket v Praze na Julisce, Jirka Lendl byl v Ostravě vedoucím našeho mistrovského družstva v tenisové lize, Olga Lendlová byla moje spoluhráčka z týmu, s Věrou Sukovou jsem trénoval jako dorostenec v Praze na Klamovce. Jejich děti věděly, že já o tenise něco málo vím a že mi mohou důvěřovat. Teď je ten odstup větší, ale Jirku Nováka znám docela dlouho a měl jsem rád i nebožtíka otce Doseděla.
Rozhodoval jste se snadno?
Ne. Kdybych neměl důvěru hráčů a neznal je, tak bych kapitánství nevzal. Tenhle tým má na to, aby v Davis Cupu postoupil až do semifinále, ale bohužel to asi nebude letos. Máme špatný los, za týden nás ve čtvrtfinále čeká nejtěžší možný soupeř v domácích Spojených státech.
I NTELIGENT NEVYHRÁVÁ
Proč nám chybí silná individualita?
Protože šampion se nedá udělat, šampion se musí narodit. Nikdo neudělal Lendla. Teda kromě jeho rodičů... Ivan od nich dostal ty nejlepší vlastnosti. Inteligenci, šachové myšlení, chladnokrevnost i trochu arogance od otce a vysoce morálně-volní vlastnosti od matky-amazonky. A to horší, co měl v sobě, překonal masochistickou prací. Několikrát při tréninku omdlel. Nebo se o Vánocích zavřel v hale, máma mu nosila jídlo v kastrůlku a on tam dřel osm hodin denně. Šampion se zase narodí. Možná už tady je. Jenom se nerodí často.
Proč ale ten ústup ze slávy?
Když hrával Koželuh, tenis umělo dvacet lidí na světě. Drobný měl v Paříži na cestě do finále dvě lehká kola. Moje generace zvládla při tenise vystudovat a dělat doplňkově druhý sport. To dnes není myslitelné. Odhaduje se, že v tvrdém tréninku je asi deset tisíc tenistů-mužů.
Tvrdíte, že nejlepším typem pro tenis je "happy gangster", takový grázlík. Jenže Novák či Doseděl takoví nejsou!?
Kromě nich znám už jenom dva velké tenisové "slušňáky" - Američana Martina a Španěla Corretju. V sedmdesátých letech převažovali ve světovém tenise vysokoškoláci, v osmdesátých tam bylo ještě dost maturantů, ale dnes hráči nestihnou ani základní školu. Přílišná inteligence je u nich spíš na škodu. Inteligent o sobě pochybuje, a proto se musí sám porazit. Hráči stačí selský rozum a Aristotelovo "vím, že nic nevím". Prosťáček je podstatně sebevědomější a odolnější. Znám hráče, který si myslí, že do Ameriky se letí přes Austrálii a že Abidjan je předměstí Paříže, nebo hráčku, která se ptala, jestli film Titanic je podle skutečné události. Nejsebevědomější prostý člověk, kterého jsem v životě potkal, nebyl ovšem tenista, ale ideologický šéf komunistů Vasil Bilak.
Je na vině výchova?
Zdejší výchova je pro vrcholového tenistu nevhodná. U nás se spousta věcí zakazuje. Světový hráč musí být trochu "ujetý", což tady není dost dobře možné. Měli bychom dělat nábor v polepšovnách, protože ti vzorní jsou v tenise limitovaní.
Kam tenis dospěl? Často připomínáte, že hráči končí ve třiceti jako poloanalfabeti a nevědí, co dál.
Špatně se zařazují do společnosti, protože překypují egoismem. Tenista končí jednostranný a nepřipravený na další život. Dobří hráči už nemohou dělat trenéry, protože by se museli sebeobětovat a nemyslet na sebe. Někteří ale mají obchodní talent. Třeba Dan Vacek je znalcem burzy, sleduje internet. Nebo takový Kafelnikov. Pořád kasíruje obrovské sumy za startovné. I když obvykle prohrává v prvním kole, dokáže si vyjednat velké peníze.
KONČÍ JAKO NEMOCNÍ
Peníze ale vše nenahradí.
Tenistův stres je v kariéře obrovský. Hráč nikdy nemá klid, ať je padesátý, pátý nebo první na světě. Jednou něco vyhraje a napřesrok je nešťastný, protože ten úspěch musí obhajovat. Nemůže z něj žít čtyři roky jako z olympiády. A když s tenisem skončí, je to nemocný člověk. Má žaludeční vředy, trpí nespavostí...
Změnily peníze tenis ze sportu na šoubyznys?
Inflace tenisu je kvůli množství turnajů obrovská. Existují tu čtyři grandslamy, devět dalších velkých turnajů a Davis Cup. Všechno ostatní je jenom dobře placený trénink. Tenisté za to ale nemůžou. To způsobil vynálezce pravidel major Wingfield, za kterého by se hráči měli denně modlit. Geniálně vymyslel přestávky při střídání stran. To je ideální pro televizní reklamu, která do tenisu pumpuje pořád větší peníze. Přerušit běh na čtyři sta metrů reklamou nemůžete.
Kde to skončí?
Tenis zůstane populární. Když se krájí koláč peněz ve správních radách velkých firem, tak o tom rozhodují lidé, kteří hrají buď tenis, nebo golf. Jinak by tam ani nemohli sedět. Tenis je také zábava na celý život. Dá se při něm krásně umřít, což se povedlo Jaroslavu Dietlovi nebo strýčkovi Jedličkovi.
Vystudoval jste vysokou školu zemědělskou, obor zahradnictví, zajímá vás umění, sbíráte obrazy, organizujete výstavy. Jak jste skončil u tenisu?
Z nouze. Když jsem jako první výplatu na státním statku Zbraslav v roce 1964 dostal 890 korun čistého, nakoupil dárky a nic mi nezbylo, pochopil jsem, že se takhle neuživím. Profesionalismus ještě neexistoval, ale jako tenista v NHKG Ostrava jsem najednou měl 1100 korun čistého. Nemuseli jsme chodit do práce a říkali nám "milionáros".
Vyprávíte někdy tenistům, za jakých podmínek se hrálo?
Nechci působit směšně. Mě se loni vážně ptali mladí hráči, jestli ten Lendl "fakt uměl hrát tenis"?! Co mám vykládat? Naše turnajová sezona trvala méně než půl roku, protože nám po prohraném Davis Cupu sebrali výjezdní doložky a pasy. Třeba na halové turnaje jsem se moc nedostal. V zimě jsem byl odsouzený hrát pouze basketbal, který mám dodnes raději než tenis. Jako kapitán považuju Davis Cup za obrovskou poctu, ale jako hráč jsem ho rád neměl. Tlak při něm byl neúnosný. Davis Cup bylo všechno, podle něj se hodnotil celý tenis. Končívali jsme v křečích a nedostali za to ani groš.
ODPOSLECH A TAJNÍ
Co ty vaše zájmy, na tenistu nevšední?
K výtvarnému umění mě přivedla matka. Každou neděli mě tahala do galerií. Byl jsem nešťastný, ale šťastně mě to poznamenalo. K zahradničení mi zase dal impuls otec jako dlouholetý předseda Svazu chovatelů drobného zvířectva. Nám domů pořád někdo volal, že pošel kanárek nebo že čuvači nemají co žrát. Jsem také z muzikantské rodiny, prastrýc byl Jiří Herold z Českého kvarteta, ale umím jenom špatně hrát na hřeben. Tenisovým profesionálem jsem se stal, když přišla pozvánka na Karibský okruh mezi šestnáct nejlepších hráčů světa. Prodal jsem auto, koupil šíleně drahou letenku a v roce 1967 jsme s Kodešem odletěli. Padesát procent vydělaných peněz jsme museli odevzdat, ale ostatní sporty jsme předběhli o dvacet let.
Byl jste také vedoucím reprezentantů-profesionálů na začátku osmdesátých let.
To byly pro tenis nejtěžší roky. Lendl hrál v zakázané Jižní Africe, kde byl apartheid, Maršíková havarovala v autě a do toho z Moskvy přišla fotka, jak se Mandlíková objímá v Chile s Pinochetem. Mě dva roky sledovalo žiguli s tajnými, kteří nám dokonce na kurtech ve Stromovce sbírali míče, protože se nudili. My je znali i křestními jmény. Ředitel hotelu v Hradci Králové mi při existenčním Davis Cupu se Sovětským svazem prozradil, že na pokojích máme odposlouchávací zařízení a že nás nesmí přestěhovat. Kdybychom tenkrát prohráli a sestoupili, tak to byl konec tenisu u nás.
KANCLÉŘ NEZABRAL
Ta doba přinesla přímo tenisovou inkvizici
. V Hradci Králové 1983 šlo proti Rusům o všechno. První den se hrálo jedenáct hodin. V týmu debutoval Miloš Mečíř a byl strašně nervózní. Prohrával nula dva na sety a nikdo nevěděl, jak mu pomoci. Pak mě něco napadlo. Z lavičky jsme Mečířovi vzkázali, že přišel telegram od horníků z Orlové, kteří mu absolutně věří, že vyhraje. Zabralo to.
Jak jste tak těžké období přestál bez úhony?
Několikrát jsem byl i s Lendlem vysvětlovat věci u ministra vnitra, kde bzučely nahrávací přístroje, ale nikdy mi nikdo nic nenabízel. Spíš mě seřvali a vyhodili. Nebyl jsem wimbledonský vítěz, ani straník. Bilak mi nedávno napsal dopis, který začíná slovy: Celý život jsem se snažil tě zavřít, ale měl jsi vždycky mocné přátele.
V jednom z rozhovorů jste se divil, že z vašeho blízkého okolí nebyl nikdo na seznamu konfidentů. Jak jste ale mohl za těžkého komunismu dělat kapitalistického manažera?
Byl jsem hostem na finále Davis Cupu 1980 v Praze s Itálií. Tam mi oznámili Štrougal, Himl a Poledník, že mě vybrali za manažera reprezentantů! To řekli oni, v takové době! Já ale chtěl jít zpátky do Rakouska trénovat. Vytáhl jsem žádost od kancléře Bruna Kreiského, se kterým jsem hrál tenis a který moje působení v Rakousku zakotvil v mezivládní dohodě. Ale nezabralo to. Když jsem na kádrovém oddělení oznámil, že nastupuju jako manažer, tak si tam v mdlobách ustlali, protože takové zařazení neznali. Stal se ze mě "vedoucí statutárních hráčů". Naštěstí se mi podařilo do smlouvy dostat klauzuli, že se můžu do Rakouska vrátit, pokud dosáhneme světového úspěchu. Tím bylo vítězství v Poháru federace 1983 se mnou jako kapitánem týmu. Za týden jsem byl pryč.
K manažerství jste se pak vrátil. Donedávna jste organizoval turnaje v Prostějově i exhibice v Bratislavě.
Tenis jsem hrál až do devětatřiceti, měl jsem hodně kontaktů a kamarádů. Trénoval jsem třeba Tiriaka v rumunském týmu při finále Davis Cupu 1972, přátelil se s Australany. Díky synovi, který hrál špičkový juniorský tenis, jsem zase poznal mnoho nastupujících hráčů.
BECKER BEZ PASU
Co všechno jste při pořádání exhibic zažil?
Plno neuvěřitelných příhod i nervů. Martina Navrátilová nám málem nehrála, protože bazén pro jejího psa byl málo vyhřátý a pes nastydl. Grafová nechtěla hrát, že je zraněná, ale pompézní uvítání na letišti ji tak zlomilo, že nastoupila, a když pak vyhrála Wimbledon, ještě nám děkovala. Becker přiletěl bez pasu, nechali ho projít, ale on to venku prozradil do televize, takže chudáka dotyčného úředníka propustili. Báhramí před exhibicí v Prostějově také dorazil bez pasu. Na letišti ve Vídni ještě proklouzl, ale na české celnici ho zadrželi. A Nastase se ho snažil zachránit tím, že z ničeho nic vytáhl deset svých rumunských pasů.
Jaké výstavy chystáte?
Mou dosud největší bude "Alfons Mucha v Paříži 1900", kterou připravuji do Prostějova a Bratislavy s Ivanem Lendlem. Jeho jsem k rodu Muchů kdysi přivedl. A do Ostravy chystám výstavu "Jiří Kolář a Ladislav Novák" za přispění tenisty Jirky Nováka, který se o umění také zajímá. S Kolářem se znám dlouho a mám ho rád.
Co vás motivovalo jako hráče?
Vždycky jsem říkal, že vyhrát ztracený zápas, to je lepší než orgasmus.
A dnes jako kapitána?
Začnu zeširoka. Nerad se někde předvádím nebo vystupuju. Nejlíp je mi v klidu domova, i když jsem se po rozdělení republiky stal jako Čech na Slovensku cizincem ve vlastním domě. Mám tam tenisový ranč, tři kurty a kolem stromy. A zpátky k tématu: z uvedených důvodů je mi odporné americké předvádění a falešnost, a proto mě teď žene velká chuť na Ameriku.
Je těžší trénovat muže, nebo ženy?
U mužů tvoří trenér dvacet, u žen až čtyřicet, padesát procent úspěchu. Žena potřebuje trenéra víc. Sama si akorát dojde na záchod. Ženské se musí vést autoritativně. Polemiky tady nejsou možné. A rozchod v ženském tenise je jako rozvod. Suková, kterou jsem dostal z nuly do světové dvacítky, mi do smrti nezapomene, že jsem ji opustil kvůli Mandlíkové. Z jejího pohledu jsem zradil. Chlapi se na kurtě pobijou, ale večer jdou spolu na pivo a uvolní se. Ženy? Každá sedí u jiného stolu. Hrají tenis dvacet čtyři hodin denně. Není to pěkný život. Lituju je. Nejlepší je vypadat jako Kurnikovová. To pak nemusíte vyhrát žádný turnaj.
JAN KUKAL (57). "V první řadě jsem tenisový trenér, pak zahradník a z hobby kunsthistorik," říká o sobě nehrající kapitán mužské reprezentace v Davisově poháru, jehož tým čeká 7. - 9. dubna utkání v Los Angeles proti USA. Mistr republiky ve dvouhře 1969, mezinárodní mistr ve čtyřhře 1971 a 1973. Člen vítězného týmu v Královském poháru 1969. Semifinalista čtyřhry na Roland Garros 1972 a čtvrtfinalista Wimbledonu 1973 (obojí s Kodešem). Trénoval reprezentaci Rumunska (Nastase, Tiriac), Rakouska (Muster, Skoff), se ženami Československa vyhrál Federation Cup 1983. Připravoval mnoho českých tenistů (Lendl, Mandlíková, Suková, Maršíková, Složil, Strnadová). Žije v Boldogu u Bratislavy, manželka je Slovenka. Mají dva syny.
