"Láká mě ortopedie," nechává nahlédnout do svých soukromých plánů. Sport mu podle jeho slov živobytí nezajistí, současné futsalové angažmá však vystačí na slušný studentský život. "Ani nemusím chodit na brigády," kvituje. Výši měsíčního výdělku však dle očekávání neprozradí. "Nejsou to dva tisíce, ale ani dvacet," napoví alespoň.
Třiadvacetiletý talent, který coby medik bedlivě sledoval vývoj nedávné protestní akce lékařů Děkujeme, odcházíme a podporoval ji, začínal jako většina futsalistů. Na velkém zeleném trávníku.
Doma ve Zlíně se vykopal až do třetiligové zlínské juniorky. Už tehdy se ale začala psát i jeho futsalová kapitola. "Na jednom ze středoškolských pohárů si mě všimli futsaloví trenéři. Byl mezi nimi i kouč reprezentace. Lanařili mě, abych to zkusil, a já kývnul," vzpomíná Oliva.
Futsal záhy spojil se stěhováním do hlavního města, kde začal studium medicíny. Psal se rok 2007 a Petr Oliva se stal pilířem tehdejšího SELP Mladá Boleslav. Po dvou sezonách se však klub přestěhoval do Edenu. "Máme tam fantastické diváky, jsou nejlepší v republice," chválí Oliva přesun na Slavii.
Jeho klub se nyní pokouší ve čtvrtfinále play-off nejvyšší soutěže o zázrak – vyřadit hvězdného suveréna z Chrudimi. Jenže v dosavadních dvou utkáních série hrané na tři výhry ani jednou sešívaní neuspěli. Ba co víc, nevstřelili ani gól.
Porážky 0:5 a v neděli dokonce 0:7 hodně bolely.
Oliva patří nejen k tahounům Slavie, ale i české reprezentace. Považuje se za vlastence. I proto mu vadí, když se otázky stočí na poslední vystoupení národního týmu v kvalifikaci o mistrovství Evropy 2012. Slováci nařkli Čechy, že s vědomím zajištěného postupu vypustili utkání proti Rumunsku, které nakonec po výhře 1:0 postoupilo společně s Českem na úkor Slovenska.
"Slováci to těžce nesli. Ale mohu zodpovědně prohlásit, že jsme zápas sehráli s čistým svědomím," prohlásil důrazně Petr Oliva.
