Takové kopce jsem ještě nezažil, vzpomíná biker na kostarický extrém

Na kole musel zdolat kopce, které nemohla vyjet ani auta. Během čtyř dnů přejel Kostariku ze západu na východ, putoval dvanácti různými klimatickými pásy, neprostupnými deštnými pralesy, kde číhalo nebezpečí v podobě jedovatých hadů, pavouků a žab. Tak vypadá závod La Ruta, který se chlubí tím, že je nejtěžší na světě.

La Ruta - závod na horských kolech | foto: www.jankopka.cz

Přesto český biker Jan Kopka říká: "Nejtěžší závody vypadají jinak, trvají několik týdnů, většinou jsou bez zajištění pořadatelů, jste odkázaní jen sami na sebe. To mám radši." A tenhle 45letý extrémní jezdec dobře ví, o čem mluví.

"Trochu jsem se tu ohřál"

Nebezpečí totiž Kopku mocně přitahuje. Už závodil v australské buši mezi krokodýly, vydal se na nonstop závod z Kanady do Mexika divočinou v horách, na zmrzlé Aljašce zase spadl v minus 40 stupních do vody, přesto vyhrál závod dlouhý 1 800 kilometrů po trase, na níž jezdila psí spřežení. V téhle ukrutné zimě strávil 23 dní.

"Tam jsem vymrzl, na Kostarice jsem se zase trochu ohřál," směje se Kopka. "Bylo tam třicet stupňů, což není taková hrůza, ale vlhko bylo neskutečné. Bylo to jako v prádelně. Když jsem čekal na start, už jsem byl zpocený a vyřízený. To si představte, když jsme vyjížděli na sopku..."

Jan Kopka

Extrémní biker z Jablonce se narodil 2. září 1963.

Stal se prvním Čechem, který absolvoval slavnou australskou Crocodile Trophy – etapový podnik, kde závodníci jezdí vyprahlou buší za až padesátistupňových veder.

Další závody: projížděl Alpami z Německa do Itálie, závodil na nejdrsnější bikové akci vůbec na Aljašce, absolvoval nonstop závod na horských kolech z Kanady do Mexika.

Porci 389 kilometrů, kterou kromě něj absolvovali i další tři Češi, pořadatelé rozdělili do čtyř etap. Start byl brzy ráno, i v pět hodin, aby se jezdci vešli do časového limitu a dojížděli za světla. Když si ujeté kilometry vydělíte počtem etap, nevypadá to na první pohled moc děsivě, ale je to jenom klam.

"Když jedete 35 kilometrů do kopce a to samé z kopce neprůjezdným terénem, zase taková sranda to není," popisuje Kopka. "Kopce, které byly tady na Kostarice, to jsem ještě nikde nezažil. Měly obrovský sklon. Na nejlehčí převod normálně nejezdím, ale tam jsem ho měl hodiny. Ani jsem nejel, spíš jsem se vzpínal na řídítkách, abych se dostal nahoru. V tomhle je La Ruta hodně těžká."

Krásní a nebezpeční brouci

A i když je o závodníky dobře postaráno a kromě několika nepřístupných úseků je všude motorizovaný doprovod, je i nebezpečná. Hlavně kvůli zvířatům v pralesích.

"Je tam nádherná krajina i spousta zvířat. Ale když vidíte nějakého broučka nebo žabičku, neznamená to, že byste k ní měl jít a prohlížet si ji. Čím jsou krásnější, tím jsou jedovatější," popisuje.

"Jedovatá havěť v Kostarice hrozila – asi i proto by nešlo, aby se jelo bez zajištění a každý přespával v přírodě. V tomhle směru žádné nepříjemnosti nenastaly, horší to bylo na starém železničním mostě, pod nímž tekla rozbouřená řeka, od které závodníky dělily jen stoleté ztrouchnivělé pražce. Jiná cesta nebyla. "Tam jsem byl vyklepaný," uznává Kopka, který měl technické problémy a skončil šestý v kategorii 40–50 let.

"Jednoho kluka na tom mostě zachránilo to, že se mu zapříčilo kolo, které nesl na zádech, jinak by tam spadnul." I Kopka balancoval mezi dírami. Ale přesto to byl pro něj jen "malý adrenalin". Jakmile dojel do cíle, už začal vymýšlet další program.

"Teď si trochu odpočinu, budu pořádat výlety na sněžné bikování do Laponska, takový okruh na deset dní," líčí. A pak? "Chtěl bych jet nějaký extrémní ultramaraton. Před časem jsem slyšel o závodě v Himálaji, to by mě lákalo. V Asii a ani tak vysoko jsem ještě nejel," zasní se a hned dodá: "Ale muselo by to být bez zajištění."

Začínám pracovat na extrémním závodu v Česku, říká biker Kopka

La Ruta v Kostarice jako nejtěžší závod bikového světa? Český biker Jan Kopka si to nemyslí. "Lehký rozhodně nebyl, ale neřekl bych, že byl nejtěžší. Hodně závodů to hlásá, aby pořadatelé přitáhli závodníky. Ale já projel Aljašku, to bylo asi nejtěžší. Tam je to jasné všem a pořadatelé si nemusí honit triko," říká Kopka.

Co bylo v Kostarice nejtěžší?
Hodně těžké bylo, že se tam střídá období dešťů s obdobím sucha. Ale ne po týdnech, klima se změnilo i několikrát během etapy. Místní říkali, že je tam dvanáct druhů klimatu. Když začne tropický déšť, cesty jsou během chvíle rozryté a stávají se téměř nesjízdnými. Je to profilově hodně těžký závod, někam se lidi z doprovodu vůbec nedostali. Některá místa byla i těžce průchozí.

Takže jste musel kolo často nosit na zádech?
Když se vám v pralese nalepí bláto na přehazovačku, tak vám ani nic jiného nezbývá. Já ho s tím blátem skoro nemohl uzvednout, jak bylo těžké. Třeba dvacet kilometrů jsem ho jenom táhnul přes půl metru hluboké rigoly. A to nám první etapu pořadatelé natáhli o deset kilometrů, což je problém.

To se v takovém počtu kilometrů lehce ztratí, ne?
Jde spíš o to, že vám nemusí vyjít jídlo nebo pití – tam byla spotřeba abnormální. Pořadatelé tímhle "položili" moc lidí.

Kolik litrů za etapu vypijete?
Přesně nevím, ale v Austrálii jsem při šedesátkách pil třináct litrů denně. Ale australské suché vedro nebylo až tak strašné. Ta vlhkost v Kostarice, kde se neskutečně potíte, ta byla horší.

Měl jste někdy v průběhu závodu strach, jako tenkrát na Aljašce, když jste spadl do vody a mohl jste umrznout?
Strach tentokrát nenastal. Tady jsem se na vodu těšil, protože to byl jediný způsob, jak dostat bláto z kola dolů. Navíc La Ruta díky tomu zajištění a servisu pořadatelů, když jsme spali v hotelech, nepatří k nejdrsnějším extrémům světa, kde jde o život.

Co vás vlastně motivuje, abyste se podobných akcí účastnil?
Mám hrozně rád kolo, jsem duchem soutěživý, láká mě ten adrenalin, dobrodružství, poznávání nových kultur. A taky si chci zkusit, co zvládnu, s čím se mé tělo vypořádá.

Neplánujete uspořádat podobný závod i v Česku?
Začínám na tom pracovat. Chtěl bych udělat nějaký ultramaraton bez zabezpečení, aby byli všichni odkázáni jen na sebe.