„Když prší, je to úplně jiná práce. Já říkám doktorská. Člověk musí mít chladnou hlavu a soustředit se sám na sebe. Chyba se neodpouští, stačí sebemenší a je průšvih,“ tvrdí.
Důkaz jeho geniality značky H2O podaly dva sobotní závody na domácím okruhu v Mostě. Autodrom se proměnil na aquadrom a úřadující evropský mistr to všem dvakrát natřel; podruhé se do čela propracoval z 8. místa díky strhujícímu manévru v poslední zatáčce.
I muž, který má vodu v příjmení, se mu uklonil - šéf roudnické stáje Buggyra Jan Kalivoda: „Konkurence nemá na vodě vůbec šanci. Co on na ní dokáže, to se jen tak nevidí. Troufám si říct, že Adam je nejšikovnější pilot, jakého jsem viděl.“
Soupeři prý obcházeli roudnické auto, jestli nenajdou kontrolu trakce čili protiskluzový systém, který je zakázaný. „Bylo to vtipné. Nevěří nám, že to náš pilot takhle zvládne,“ směje se Kalivoda.
Ale zvládne. Ve stanu Buggyry ho překřtili na vodníka a on si skutečně tenhle živel užíval. „Říkal jsem Adamovi: Ty jsi se musel celou noc modlit na takové počasí. Ale já klidně za vítězství budu chodit v mokrých botách,“ líčil šéfkonstruktér týmu David Vršecký, sám dvojnásobný evropský král.
Mokré závody smazávají rozdíly mezi vozy, vynikne řidičské umění. „I kdybych měl o tisíc koní víc, za vody už tu sílu na asfalt nepřenesu. Není to možné, protože máme stejné pneumatiky na sucho i mokro, zatímco ve formuli 1 gumy mění a v motorkách celé stroje,“ porovnal Lacko. „U nás když v půlce závodu začne pršet, u věže vyvěsí mokrý závod a my musíme jen rozsvítit. Tím to pro nás hasne.“
Lacko ani na vodě nesundává nohu z plynu. „Kdo ubere, ztrácí. Pořád držím plný,“ nebojí se. „Ale samozřejmě tahač jinak brzdí, přidává, zatáčí. Těmi pěti tunami se všechno násobí, všechno je horší,“ mění se vlastnosti monstrvozu.
Mechanici si ale můžou vyhrát s jeho nastavením. „Po spoustě let, co auto vymazlujeme, víme, jak ho na vodu nastavit. Celé se dost změkčuje. Mění se tlaky v pneumatikách, tlumiče, geometrie přední nápravy, dá se štelovat zadní stabilizátor,“ vypočítává Vršecký.
Ale to hlavní spočívá na pilotovi. „Je to hodně o šikovnosti jezdce. S plynem člověk musí hodně opatrně pracovat. Přenést výkon přes zadní kola je problematické už za sucha, za mokra je to mazlení. Já to moc nemusel. Tvrdím, že v tu chvíli nepotřebuju mít tisíc koní, za mokra se i slabší auta můžou dostat dopředu. Nemají tak pevný rám a perfektní šasi,“ osvětluje Vršecký.
Když voda šplouchá od gum, volí se podle něj i jiná stopa, jakou se okruh jede. „Je poměrně odlišná, trochu nebezpečnější. Adam ví, kde je v Mostě nový a kde starý asfalt. Zatáčky jsou hodně vyleštěný, takže musíme jet tam, kde nejsou vyblejskaný,“ podotýká šéfkonstruktér. „Adam z toho těží. Pokud to někdo neví nebo skočí na lep, jako mu skočila Halmová v první šikaně, dá se toho nádherně využít.“
Je to paradox. Buggyra si přála co nejvíc diváků, ale zároveň déšť; ten lidi odrazuje, stáji pomáhá.
„Myslím, že fanouškům, kteří mokli a fandili - a ne málo - jsem se odvděčil nejlíp, jak jsem mohl,“ blažilo Lacka; o víkendu zavítalo pod hrad Hněvín 91 tisíc diváků.
A hltali, jak se české eso kapkami proplétá v rytmu samby. „Adam vodu úplně miluje,“ pronesl Vršecký, Lacko přikývl: „Mám to rád odjakživa. Už na motokárách, když začalo pršet, bylo to jasné.“
Jasné to bylo i v Mostě. Ve vodní loterii byla sázka na Lacka sázkou na jistotu. Díky tomu z náskoku lídra Jochena Hahna ukrojil devět bodů, teď jich ztrácí 48. A když zaprší i ve zbývajících třech závodech, může být zaděláno na drama.
