Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Syn legendy: Basketbalu dávám sto procent

28 2000
Dva roky vytrvale opakujete, že se chcete vrátit do NBA. Kde čerpáte tolik sebedůvěry?

Mám víru ve vlastní schopnosti, myslím, že ji musí mít každý hráč. Stále doufám, že se mi příští rok podaří odjet do zámoří hrát letní ligy. Tam určitě zjistím, jak na tom jsem.

V srpnu jste přestoupil do Realu Madrid. Cítíte, že odsud máte do NBA blíž než třeba z Kaunasu nebo Istanbulu, kde jste hrál předtím?

To záleží pouze na výkonech mužstva, jak vyjde sezona.

Ale Real je pojem, možná evropský vrchol.

Nevím. Teď jsem vrcholně spokojený, ale minulý rok třeba vyhrál Euroligu řecký Panathinaikos. Těžko říct.

Každý rok měníte působiště, ocitáte se v jiné zemi s rozdílnými zvyky, odlišným podnebím. Jak snáší putování po světě rodina?

Trochu hůř než já, hlavně malý Honzík. Ale je to součást mého povolání a života, takže jsme na to celkem zvyklí. Je to ale horší stránka kariéry.

PŘESTUP SE NEVÁŽE JEN NA PENÍZE

Podle čeho si vybíráte nový klub? Rozhodují peníze, jméno nebo oblast?

Kombinace všech tří složek. Určitě je důležitá finanční nabídka. Ale mám také zájem na tom, abych byl vidět, abych připravil živnou půdu pro další kontrakt.

Tak v tomto ohledu Real Madrid asi nemá chybu?

Dá se to tak říct, přestup se povedl. V Madridu jsem nikdy nežil, jen jsem tam před pár dny zajel na otočku. Ale myslím, že by to mělo být moje nejlepší evropské angažmá.

Zato přesunem z NBA do Kaunasu jste fanoušky dost překvapil. Čeští sportovci v té době odcházeli za lepším spíš na Západ.

Máte pravdu, ale bohužel jsem smlouvu podepsal hrozně pozdě. Většina klubů už měla plné soupisky, když Kaunas přišel s docela dobrou nabídkou.

Na závěr působení v NBA už jste toho moc nenahrál, o to víc jste si dával zabrat v tréninku. Pochvaloval jste si kondici?

Právě že ne, protože tři čtyři týdny před odchodem do Kaunasu jsem si ošklivě zvrtnul kotník. Pak jsem nic nedělal a jenom rehabilitoval nohu. V oslnivé formě jsem tedy rozhodně nebyl.

Na konci sezony jste ale šokovali vítězstvím v Eurolize.

Vyhrát Euroligu není žádná legrace. Měl jsem šťastnou ruku. Spoustě skvělých hráčů v Evropě se to nepodařilo. Stejně jako se nepovedlo v NBA nikdy vyhrát titul třeba Barkleymu, ačkoliv nastoupil snad desetkrát v utkání All star.

V tureckém Istanbulu jste se pak spíš léčil, než hrál. Jak jste se s tím vyrovnával?

Složitě, atmosféra v Ülkeru byla napjatá. I když se mi záda lepšila, byl jsem ve velmi složité situaci. Nehrálo se tam tolik zápasů, proto bylo těžké se za tak krátkou dobu sehrát s týmem.

O ČEKÁNÍ, DŘINĚ A ZKLAMÁNÍ

V NBA jste hrál ve třech klubech, všude vás chválili za neobyčejnou píli a pracovitost. Přesto jste se nikde výrazně neprosadil? Už víte proč?

Ne. Dal jsem do toho opravdu všechno.

Nepřišlo vám to líto, tolik dřiny a nic z toho?

Určitě, nic není zadarmo. Ale na druhou stranu už jenom dostat se do NBA je hrozně těžké a je to úspěch, vždyť se o to snaží tisíce hráčů. Při Utkání hvězd nováčků jsem si ještě myslel, že stojím na dobré cestě. Bohužel, zmýlil jsem se.

Po výměně z Charlotte, kde jste odehrál přes stovku zápasů, do slabého Denveru jste se těšil, jak si polepšíte, ale sotva jste se dostal na hřiště.

To byla tvrdá rána, protože tým prohrával, a některé hráče to vůbec nezajímalo. Jejich přístup byl dost špatný. Snažil jsem se hodně trénovat, ale šanci jsem nedostal. Nepočítali se mnou.

Přesto jste čekání na lavičce trpělivě snášel. Proč jste se nevrátil do Evropy dřív?

Přemýšlel jsem o tom, ale měl jsem ještě roční kontrakt a doufal v obrat. Vydržel jsem i proto, abych mohl pobírat od NBA penzi, na kterou mají nárok všichni hráči s minimem tří odehraných let. Ta dělá zhruba tři sta dolarů měsíčně.

Pak ovšem přerušila ligu stávka a vy jste se definitivně rozhodl odejít. Co vás k tomu přimělo?

To hrozné čekání. Že to zabalím, jsem se rozhodl v kempu ve Phoenixu, protože jsem opravdu jenom čekal a čekal. Stávka se protahovala a nakonec se spor s majiteli klubů vyřešil až začátkem ledna. Tehdy jsem si potvrdil, že jsem zvolil dobře.

JAK SE Z JIŘÍHO STAL GEORGE

Vládne přesvědčení, že bílý basketbalista se nemůže mezi hráči černé pleti prosadit. Jak jste vnímal tento předsudek?

Hráči černé pleti jsou nadanější pohybově. To je ale dané a nemá smysl nad tím dumat, to se prostě musí zkusit. Na vysoké škole jsem se prosadil, v NBA se to nepodařilo. Přitom jsem stále hrál proti černochům.

Změnila NBA váš názor na basketbal?

Poznal jsem, že basket znamená také obrovský byznys. Ve srovnání s univerzitou je NBA ohromná show. Na univerzitě do toho hráči dávají víc srdce, je to emotivnější, protože i fanoušci jsou spojení se školou jako bývalí studenti, kde strávili možná nejlepší léta života.

Liší se vztahy mezi spoluhráči v NBA a v Evropě?

V NBA se hráči hodně točí, kolem mě se prostřídalo snad osmdesát spoluhráčů. Trávili jsme spoustu času na cestách a na zápasech, ale v hotelech už se tolik nekamarádili. V Evropě je komunita užší, na určité úrovni si všichni hráči vycházejí vstříc a jsou k sobě kamarádštější.

Na internetových stránkách NBA o vás psali, že dáváte přednost oslovení George před Jiřím. Je to pravda?

Je. Prostě se mi nechtělo dokola vysvětlovat, jak se Jiří správně vyslovuje.

VYSTAČÍ SE SVALY Z UNIVERZITY

Co vám při basketbalu nejvíc leze na nervy?

Dlouhé tréninky ke konci sezony, když nemám chuť, a musím.

Změnil byste nějaké pravidlo?

Těžko říct, asi ne. Vítám, že se v Evropě zkrátí limit pro střelbu z třiceti vteřin na čtyřiadvacet. Basket se tím trochu zrychlí a ještě víc se přiblíží NBA.

Odlišností mezi NBA a Evropou je mnohem víc. Na co jste si nejhůř zvykal po návratu ze zámoří?

V NBA vládne velmi náročná obrana jeden na jednoho, pokud mě nezdvojili, zůstal jsem sám. Tady v Evropě vás brání většinou dva hráči, prostoru máte míň. V NBA by to rozhodčí posoudili jako nedovolenou obranu.

Trénujete speciálně střelbu?

Nepoužívám žádný fígl. Na rozdíl od většiny pivotů, kteří nevycházejí zpod koše, kde se nejvíc brání, já střílím i z dálky, proto si přidávám.

A jak pracujete na fyzičce?

Na začátku přípravy hodně jezdím na kole a plavu, abych ušetřil tělo nárazů při běhání. V závěru už se držím plánu od klubu. Běhám a posiluju pravidelně devět let, takže teď už jen udržuji to, co jsem získal v univerzitě.

Vaše výkony pozorně sleduje otec, legenda českého i evropského basketbalu, jehož názor má velkou váhu. Co všechno proberete?

Všechno. Rozebíráme strategii, zápasy, co si myslí o soupeři, jaké dělám chyby. Nejdůležitější bylo, že jsem se od něj mohl hodně naučit. I když to má i hodně minusů (smích).

V LETADLE SEDÍ U NOUZOVÉHO VÝCHODU

Neúprosně si hlídáte soukromí, s obrovitou postavou ale všude budíte zájem. Vadí vám to?

Už ani ne. Po sezoně chodím na Berounku na ryby, do přírody. A tam moc lidí nepotkáte.

Vyhýbáte se jim?

To ne. Ale deset měsíců jsem středem pozornosti. Po sezoně proto hledám klid.

Jak sháníte například oblečení?

Samozřejmě s problémy. Doma nebo i v Evropě sehnat něco na nohy? To je nemožný úkol, musím až do Ameriky. Moje výška mi ale na druhé straně pomáhá, kvůli ní hraju basket a splnil se mi sen hrát v NBA.

Stejně si nedokážu představit, jak si vytvoříte pohodlí v letadle nebo v autobusu...

V autobusu spím na dvousedačce, to stačí. V NBA jsme měli speciálně upravené letadlo, v Evropě se snažím dostat místo u nouzového východu nebo první třídu.

Pro potíže se zády jste ztratil kus poslední sezony v Turecku a začátek přípravy. Přičítáte zdravotní potíže postavě?

Spíš opotřebování, vždyť hraju na vrcholné úrovni už devět let. Dávám mu sto procent svého času i energie.

Využíváte znalostí z ekonomie, kterou jste vystudoval v Los Angeles?

První krok mi příliš nevyšel (smích). Pět let po bakalářském studiu jsem měl nárok na stipendium, jenže já ho nestihl vybrat, protože jsem pořád hrál basket. Ale o ekonomiku se zajímám pořád. Abych nevyšel ze cviku, čtu různé ekonomické časopisy a ekonomické rubriky v novinách. Je mi jasné, že nejpozději ve třiatřiceti ukončím kariéru a budu muset něco dělat.

ČESKÝ BASKETBAL JE NA VZESTUPU

Co pro hráče se zkušenostmi z NBA znamená reprezentace?

Hodně. Snažím se pomoci našemu basketbalu, protože není na úrovni jiných evropských zemí, i když si myslím, že je na vzestupu. Taky jsem rád, že se v průběhu sezony dostanu domů, uvidím rodinu a poklábosím s kamarády.

Pomáhal jste v kvalifikaci na poslední mistrovství Evropy, ale na finálovém turnaji ve Francii jste chyběl. Tvrdil jste, že kvůli rizikovému těhotenství manželky, ale objevily se i spekulace, že nesouhlasíte s náplní tréninků a bojíte se propadáku. Jak to tehdy bylo?

Tak, jak jsem říkal. Bylo mi jasné, že jakmile něco takového oznámím, nějaké spekulace vyvstanou. Ale kluci nakonec dopadli bezvadně i beze mě.

Nezkomplikuje vaše působení v národním týmu účast Realu v nově vzniklé lize, která nespadá pod mezinárodní federaci FIBA?

Zatím jsem se na to neptal, ale opět jsem připravený pomoci, i když v kvalifikaci pro evropský šampionát jsme se domácí porážkou s Estonskem dostali do hloupé situace. Ale šance na postup pořád trvá, jsem přesvědčen, že s Poláky a Estonci budeme bojovat o druhé místo za Řeckem.

Návrat do NBA je v mlze, v reprezentaci těžko můžete pomýšlet na medaile, Evropskou ligu už jste vyhrál. Co vás stále žene dopředu?

Atmosféra kolem zápasů a hlavně fanoušci, které to zajímá. Pak se cítím perfektně.

***

JIŘÍ ZÍDEK se narodil 2. srpna 1973 ve Zlíně, ale vyrůstal v Praze, v basketbalové rodině. Otec Jiří patřil v šedesátých a sedmdesátých letech k evropské špičce, matka Majka, za svobodna Jajtnerová, náležela k nejlepším ligovým hráčkám. V roce 1989, v 16 letech, poprvé nastoupil v lize za VŠ Praha, po roce přešel do Sparty. V létě 1991 přestoupil na University of California v Los Angeles, kde absolvoval bakalářské studium oboru ekonomie a v roce 1995 vyhrál s týmem univerzitní mistrovství NCAA, což označuje za nejhezčí okamžik kariéry. Ve stejném roce vkročil jako první Čech do NBA v klubu Charlotte Hornets, který jej získal v prvním kole draftu. Výkony v úvodní sezoně jej vynesly do výběru nejlepších nováčků soutěže. V únoru 1997 se přemístil do Denveru, tam ovšem nastupoval jen zřídka. Po dalších třinácti měsících putoval na čtrnáct dní do Seattlu, zkusil ještě kemp ve Phoenixu. Celkem v NBA odehrál 135 utkání, v průměru 10 minut na zápas, nastřílel 453 bodů a doskočil 286 míčů. Sezonu 1998-99 v litevském Kaunasu završil vítězstvím v Eurolize, za které převzal vysoké litevské vyznamenání Řád knížete Gemindase třetího stupně. Letos v březnu přestoupil do tureckého klubu Ülker Istanbul, od začátku srpna je hráčem Realu Madrid. Za národní tým v devíti zápasech nastřílel 202 bodů. Už tři roky organizuje charitativní exhibice pro nadaci HAIMA, pečující o děti s poruchami krvetvorby. Měří 213 centimetrů, váží 119 kilogramů, je ženatý, má manželku Martinu a osmiměsíčního syna Honzu.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze