Jak dlouho jste odpočíval po sezoně, kterou jste zakončil říjnovým mistrovstvím světa v Belgii?
Necelý měsíc. Koncem října už jsme měli třídenní sraz v Itálii s lékařskými testy, zkoušením materiálu a dolaďováním programu na příští rok.
Jste jedním z lídrů italské stáje Lampre-Daikin. Jak silné máte slovo?
Nijak. Věci jsou dané a hotovo. Nikdo se neptá. Ale vědí, kde bych mohl uspět. Stanoví se vrcholy sezony a podle nich se dorovná zbytek. Příští rok pojedeme Giro a Vueltu.
Budete chybět na Tour de France. Mrzí vás to?
Kdybych si mohl vybírat, Tour bych jel. Ale beru to. Jsme osmnáctá stáj ve světovém žebříčku, přímo jich jede jen sedmnáct. Na zvláštní pozvání se těšit nemůžeme vzhledem k Rumšasovým problémům. (Manželka litevského cyklisty byla ve Francii zadržena a vězněna za držení dopingových látek - pozn. red.)
Před čtyřmi lety jste stál na startu všech tří nejslavnějších etapových závodů - Tour, Gira a Vuelty. Dají se v jednom roce objet všechny tři?
Záleží na typu jezdce, zvládnout se to dá. Ale není důležité objet celý závod, pro mě spíš vyhrát etapu. Pak můžu jet klidně domů. Mám pořád stejné úkoly - jsem první spurter týmu, a proto musím vyhrávat.
Před dvěma lety jste vyhrál závěrečnou etapu Tour de France na pařížských Champs Élysées před téměř milionem diváků. Stojí tenhle triumf ve vaší hierarchii nejvýš?
Určitě vzhledem k atmosféře okolo. Je to nezapomenutelný zážitek.
Vítězství v Závodu míru to asi hodně zastínilo...
Pro mě jako kluka to byl největší závod. Jel ho můj táta a já pak taky. Když jsem ho vyhrál, cítil jsem, že je potřeba přejít mezi profesionály. Bylo půl roku po revoluci, ještě plno potíží, ale nakonec to nějak šlo.
Jak porovnáte další úspěchy? Nejlepší sezonu jste měl v roce 1998. Po 11 vítězstvích jste se dostal na 24. příčku světového žebříčku UCI, mezi absolutní elitu...
Každé vítězství je krásné a každé mě poslalo někam dál. Poprvé na Giru, třikrát v jednom roce na Vueltě, poprvé na Tour. Ale i celkové prvenství v Midi Libre v Pyrenejích je pro spurtera cenný výsledek.
Abyste to všechno dokázal, kolik musíte mít ročně našlapáno kilometrů?
Třicet až třicet dva tisíc, z toho je polovina tréninkových.
Připravujete se většinou sám, že?
Cyklistika je kolektivní sport, ale každý se stará o sebe. Hodnotí se výsledky. Když je máte, nikdo vám do ničeho nekecá. Pokud potřebuju konzultovat tréninkový plán, máme na to lidi. Já jsem si za první čtyři roky u profíků zavedl režim, jehož se držím a který mi vyhovuje. Osmdesát procent najezdím sám podle tepové frekvence. Nepotřebuju trenéra.
Jak se liší současný model od toho, který jste zažil v socialistické Dukle Brno?Tak to je něco trošku jiného. Tenkrát se dřelo celé dny a jen silné kusy vydržely... Tři fáze dneska vážně nejezdím. Už jenom když jim v Itálii řeknu, že hrajeme v zimě hokej, ťukají si na čelo.
Dají se natrénovat spurterské schopnosti, nebo jde o vrozené vlohy, cíděné lety zkušeností?
Rychlost a síla se trénuje odmala, taktické variace se cvičí roky. Ale poslední dobou se mi zkušenosti zdají na obtíž. Vím, kde bych měl být, ale potřebná agresivita ustupuje. Možná si víc uvědomuju všechna nebezpečí. Po spurtu cítím, že jsem zaostal a ani tu šanci vyhrát neměl. Že jsem ji přepustil pomalejším.
Jak se za dvanáct let změnil profesionální peloton?
Směřuje k amatérskému pojetí. Každý rok se bere hodně nováčků, spadla hierarchie opravdových hvězd. To je škoda.
Kdo je pro vás největší cyklistickou osobností, jakou jste poznal?
Obdivoval jsem Induraina. Měl fantasticky promakanou taktiku. Nikdy nešlápl zbytečně, přitom vyhrával, kdy chtěl. Ale když nemusel, nechal zvítězit i jiného. Byl to příjemný člověk. To Armstrong se jeví chladnější. Mašina, která nemilosrdně deklasuje soupeře. Ale Pavel Padrnos s ním v US Postal tráví víc času, může ho znát jinak.
Za posledních pár let prošla cyklistika dopingovým očistcem. Proč?
Spousta věcí z cyklistiky se v médiích nesmyslně nafukuje. Stav v profipelotonu je ustálený. Kdo tomu rozumí, ví, že závodník často jen překročí minimálně hladinu nějaké látky v těle. Při obrovské zátěži, jakou podstupujeme, se to může stát i z přetížení nebo při běžné nemoci. Pak se něco vezme, co ani nepomůže výkonu. Nejsme narkomani. Bohatší sporty jako fotbal, hokej nebo tenis mají silnější lobby a nepustí si dopingové kontroly tolik k tělu.
Skandály utrpěla řada cyklistů včetně hvězd. Jak je mezi sebe přijímáte zpět?
Povzbudíme ho, často soucítíme s tím, co ho postihlo. Pokud to je ale recidivista, jemuž se najde tvrdý doping, všichni ho odsoudíme.
Kdy se to zase spraví?
Jsme lidi a ty nikdy neohlídáte. Veďme mládež k tomu, že doping do sportu nepatří, a mějme kontroly. Ale hlásit změny pobytu před závody už přece znamená omezení svobody.
Celou kariéru působíte v jednom týmu (pod názvy Colnago, Lampre, Panaria, Mapei, Lampre) u bývalého mistra světa Giuseppe Saronniho. Tam už bude velká důvěra?
Známe se dlouho a věříme si. Lampre patří mezi nejserióznější týmy na světě. Snad jsem tu odvedl slušnou práci, nikdy neměl průšvih.
Ale na druhou stranu jsem ztratil možnost poznat to jinde. Je to trh, nabídka a poptávka.
Jak funguje vaše profesionální stáj?
Sídlí v Itálii, letos v ní bylo třiadvacet jezdců. O ně se stará tříčlenné vedení, dva lékaři, šest masérů, specialista na tvorbu tréninkových programů, pět mechaniků a dva řidiči. Dělíme se na dvě skupiny a každá má svůj program.
Váš otec, bývalý československý reprezentant, také skvělý spurter, pracuje v týmu příležitostně jako mechanik. Stará se výlučně o vás?
Vůbec ne, většinou jezdí s druhou partou. Baví ho to, je ve svém živlu.
Jak poznamená současná recese v cyklistice chod stáje?
Třeba jarní soustředění v teple bude probíhat ve vlastní režii. Jen pokud se nás domluví víc, dostaneme k dispozici maséra.
Dotkla se krize i vás osobně?
Jako každého jiného! Teď jsem měl výjimečně smlouvu na dva roky, obvykle se uzavírá každý rok nová. A v ní se zhodnocují poslední výsledky. Letos jsem vyhrál sedmkrát a samozřejmě už neberu tolik, jako když jsem měl šestnáct vítězství za sezonu.
Platy cyklistů jsou na rozdíl od fotbalistů a hokejistů tajnější. Prý vyděláte z pěti Čechů v prvodivizních týmech nejvíc, mezi pěti a šesti miliony korun za rok?
Jak to víte? Já se o platy druhých také nestarám. Za to, co dělám, jsem slušně zaplacen. V Itálii teď platí minimum profesionálního cyklisty v přepočtu asi půl milionu korun na rok. Což je na české poměry slušné, ale tam to má každý dělník. To bych se asi raději nechal zaměstnat v klidnějším oboru.
Dobrá, zabezpečil jste se tedy cyklistikou pro zbytek života?
Pokud bych bydlel v paneláku a kupoval si jenom jídlo, asi bych přežil. Ale chci zajistit dětem školu, kvalitní sportování, vyjet si někam na dovolenou. Budu se ještě muset starat.
S bývalým cyklistou Matějkou jste založil firmu na výrobu rámů, s dalším, Nazarejem, dovážíte cyklistické boty Sidi a chystáte otevření cykloshopu v Brně. Vrhnete se do byznysu, nebo zůstanete blíž sportu i jako trenér? Nebo jako sportovní ředitel, máte přece jméno...
Ještě nemám úplně jasno. Nejsem ani obchodník, naše podnikání je tak na uživení jednoho člověka a možná další zhodnocení v budoucnu. Trénování ani šéfování týmu mě moc neláká. Už nechci být stále z domu a podmínky pro cyklistiku u nás nevidím moc povzbudivé. Jediná stáj třetí divize tu jen přežívá.
Baví vás tedy ještě jezdit na kole?
Mám to zažité, je tam určitý stereotyp, ale také uspokojení. Dokud ho budu nacházet, budu se vozit.
| JÁN SVORADA |
|
|
|
Profese: Cyklista, člen profesionálního týmu první divize Lampre-Daikin. |
|
Narozen: 28. 8. 1968 v Trenčíně. |
|
Kariéra: 68 vítězství v profipelotonu: například 2 etapy Tour (1998 a 2001), 3 na Giru (vše 2000) a 3 na Vueltě (vše 1997). Vítěz Závodu míru 1990, 30. v silničním závodě na olympiádě v Atlantě 1996, 11. v silničním závodě na mistrovství světa 2002. Šestkrát vítěz žebříčku Top ten Pelotonu - nejlepší český cyklista. |
|
Soukromí: Žije v Černé Hoře u Brna, manželka Radka, syn Jan (10 let), dcera Kateřina (5). Rodiče a mladší sestra Miroslava bydlí v Bratislavě. Má maturitu na odborném učilišti v oboru elektro. |
|
Hobby: Hokej, lyže, počítače, myslivost. |
|
|
 Obávaný spurtér Jan Svorada trénuje neobvykle na horském kole |
