Osm let poté, co se ve Wimbledonu rozloučila s profesionálním tenisem, vrátila se jedenačtyřicetiletá žena na okamžik k někdejší profesi. V areálu, kde s bratrem v letech 1996 i 1997 ve smíšené čtyřhře triumfovali.
"Když jsme tu vyhráli poprvé, radostí jsi zezelenal, obíhal kurt a mával na lidi. Pamatuješ?" obrací se na bratra. Suk však kroutí hlavou: "To nemůžu potvrdit. Bylo to dávno."
Letos požádali o volnou kartu a dostali ji. Symbolicky tak oslavili 75. narozeniny své matky Věry, finalistky dvouhry v roce 1962.
"Na mámu si tady lidé pamatují víc než doma. V Česku na ni zapomínají. To mě mrzí," povídá Suková. V den matčina výročí, 13. června, zašli v Praze k jejímu hrobu. V pátek pro ni hráli bok po boku ve Wimbledonu.
Heleno, přes soutěže veteránek jste se vrátila zpět mezi profesionálky. To není právě obvyklé.
Přesto jsem doufala, že to bude delší návrat než na jeden zápas. Ale oni byli lepší.
Co byste si vytkla?
Pohyb a servis.
A za co byste se pochválila?
Že to byl důstojný výkon.
Zklamání se vám však zrcadlí v obličeji. Nebo se pletu?
Jsem zklamaná. Nikdy jsem neuměla prohrávat. A učit se to nechci.
Suk: Ty jsi zklamaná? No jo, ale roky ubíhaj, ty člověk nezastaví.
Bylo vám dohromady 80 let, soupeřům 55.
To jsem nevěděla a ani mě to nezajímá. Prostě jsem šla na kurt s tím, že zkusím vyhrát. Jestli jim je pět, nebo 100 let, a jestli jsou první nasazení, nebo poslední, to mi vždycky bylo jedno.
Takže za rok znovu tady a zase spolu?
Nepředbíhejme událostem. Těžko říct, co bude za rok. I když formu mám teď lepší než před třemi lety ve veteránkách.
Veteránskou čtyřhru plánujete ve Wimbledonu i letos. Spravíte si chuť?
To je jiná soutěž. Mix jsem brala vážně, veteránky jsou spíš zábava.
Suk: Ale máš natrénováno a ten míč tam bude lítat pomaleji. Uvidíš, bude to procházka růžovým sadem.
Při mixu jste byli klidní. Ale prozraďte, kdo se na kurtu vzteká víc?
No přece brácha.
Jako malí jste se prali?
Jasně. Pereme se dodneška. Ale fyzicky to už nejde, tak to zkouším na bráchovu psychiku.
Suk (o 2 roky mladší): Ve čtrnácti pochopila, že mě už nepřepere.
Porovnejte, nakolik se změnil tenis od té doby, co jste tu vyhrávali?
Vždyť jste viděli, nestíhala jsem.
Suk: Tenis je daleko rychlejší, už se nehraje na údržbu, ale z obou úderů na riziko. A fyzická připravenost hráčů je daleko větší.
K nepoznání se vylepšil také areál All England Clubu. Souhlasíte?
Suková: Kurty jsou mnohem rovnější. Kdyby byly tehdy takové, Lendl by Wimbledon určitě vyhrál. Dnes vás překvapí, když tu míč odskočí špatně. Tehdy jste na to byli naopak připravení. I komfort je v areálu větší. A hráči už nebydlí v hotelech v centru. Komu by se chtělo trmácet se sem hodinu v hustém provozu. Každý si raději shání bydlení v soukromí u kurtů. I když ceny jsou pořád závratnější... (usměje se) Už aby se srovnaly ty ženské a mužské prize money.
Kde teď máte vystavené své wimbledonské poháry?
Doma, sedm vedle sebe, z debla i mixu. Bohužel jsem přišla o máminu medaili za její účast ve finále. Půjčili jsme ji do Tyršova muzea a někdo ji ukradl. Kdyby ji někdo měl a chtěl ji prodat, moc ráda ji koupím zpátky.
Přepadá vás ve Wimbledonu nostalgie?
Skoro pořád. Wimbledon je jen jeden.
Suk: A má magické kouzlo. Nejstarší turnaj, zelené kurty, lidé namačkaní mezi nimi, malé anglické uličky. Dýchne to na vás a nepustí.
Povězte, Heleno, chtěla byste si tu splnit ještě nějaký tenisový sen?
Ten je už nesplnitelný. Vyhrát singla. Pětkrát jsem tady hrála čtvrtfinále, proti Shriverové jsem dokonce měla mečbol, ale dál jsem se nikdy nedostala. Asi proto, že jsem tak moc chtěla.
Zdá se, že to pořád bolí.
Jo, když na to ťuknete, zase to bolí. Já jsem takový nesmiřitelný člověk. Viď, brácho?
Suk (směje se): No jo, je to s tebou strašný.
 V letech 1996 a 1997 sourozenci Sukovi ve Wimbledonu vyhráli. Letos si na slavném turnaji smíšenou čtyřhru zahráli znovu. Vypadli v úvodním kole. |
