Jak jste si Pyreneje „užíval“?
Těžko. Zvlášť když třeba ve středu před Tourmaletem trvalo 80 kilometrů, než odjela skupina uprchlíků, a do té doby se jelo šílené tempo. I proto jsme před další etapou jen doufali, že uprchlíci odjedou dřív a první kopce se pak pojedou rozumně. (Což se i stalo. K rozhovoru došlo těsně před startem čtvrteční 12. etapy - pozn. red.)
Zároveň jste v horách dlouho bojovali i s ukrutným vedrem.
To bylo dost hrozné. Když jsme sjížděli z Tourmaletu, tak jsem si připadal, jako kdyby tam na nás pustili teplé fény na 100 stupňů, bylo jak v sauně. A pak nám navrch oznámí, že v úvodu čtvrteční etapy bude až 37 stupňů. To už je opravdu o přežití.
Vy jste přitom v nitru ryzím závodníkem-bojovníkem. Jak snášíte, když tyto horské etapy raději absolvujete až na konci pole, v grupettu? Nejde pak o určitou schizofrenii? Srdce by chtělo závodit, ale rozum mu říká: Dneska to nemá smysl!
Je to tak. Dřív jsem s tím dost bojoval, protože já bych nejradši jel každou etapu na doraz. Ale uděláte to při jednom etapáku, pak při druhém a potom už vás události naučí, že to vážně není třeba. I kdybych šel v Pyrenejích do úniku, tak tam vždycky bude v té skupině nějaký lepší vrchař, než jsem já. Proto je rozumnější pošetřit síly. Zvlášť když náš tým prvních devět dnů této Tour opravdu stálo spoustu sil, fyzických i psychických. Musím je teď někde zase naspořit. Ve středu jsem na začátku Tourmaletu ještě přivezl klukům do pelotonu bidony, a když Rigo Uran píchl, dotáhli jsme ho zpátky dopředu. A potom jsem si hnedka hledal skupinku, se kterou dojedeme v klidu až do cíle.
Fotogalerie: Štybarův triumf |
O den dříve v grupettu šlapalo z Etixxu dokonce pět jezdců. Prohodíte v něm během etapy i pár slov s kolegy z týmu?
Něco málo jo. Ale stejně tam jede každý to své a sám se trápí. Snažíme se vždycky nějak přelézt všechny ty vrcholky a pak mezi kopci naopak roztočíme kolotoč, protože každý z nás má v hlavě, že se musíme vejít do časového limitu. Není to sice enormní stres, ale přesto se soustředíte hlavně sám na sebe.
Po vašem boku jel také Mark Cavendish. Hodně se soužil?
Tak ten si Pyreneje doslova protrpěl. Ale chce dojet až do Paříže.
Mluvčí vašeho týmu Alessandro Tegner si pochvaloval, že tak skvělou partu, jaká se v Etixxu sešla letos, ještě na Tour nikdy nezažil. Atmosféra uvnitř týmu je tedy i morální oporou?
Je. Po dojezdu etapy vypadáme sice každý utrápený a unavený, ale u večeře je zase sranda. Povedený první týden nám k té současné atmosféře hodně pomohl.
Nyní přijdou dva dny, kdy by etapy do Rodezu a Mende mohly být opět i štybarovské. Těšíte se?
Nejdřív jsem přemýšlel o tom, jak dokážu přežít Pyreneje. Až v pátek ráno se zamyslím také nad další etapou. Budu čekat na příležitost, a jestli se naskytne, zkusím ji využít. Díky tomu, že jsem tady už jednu etapu vyhrál, jsem teď docela uvolněný. Takže to beru ve stylu: Co přijde, to přijde.
