„Vítězství vždycky potěší, ještě v hlavním dostihu... Já už jsem to chtěl letos zabalit, nikam se mi nechtělo, je zima,“ přiznal Stromský po závodě. „Ale Jirka Uhl mě přemluvil. Jsem rád. Pro takovou malou stáj, když vyhrajou, je to vždycky lepší než pro ty velké. Oni mají málo koní a chystají je v Ostravě, kde to je po rovince a v začouzeném ovzduší. Takže super a já jim hrozně fandím,“ dodal 42letý jezdec na konto stáje Iron Ladies.
Finiš hlavního dostihu byl velmi otevřený, o triumf se v cílové rovince pralo snad pět koní rozprostřených po celé šířce dráhy...
Byl to moc dobrý dostih, běželi v něm výborní tempoví koně. Říkal jsem si, že to asi bude rachot, což se potvrdilo. Bylo to rychlé, protože každý chtěl vodit. Nebylo tam moc místo, kudy bych se provlékl, proto to bylo tak napínavé. Nechávali jsme to až na konec. Já jsem věděl, že to Woody nevzdá a že to dotáhne, protože má bojovné srdce. Vyšlo nám to, i když se štěstím.
Byl jste si jist, že jste předhonili Jaroslava Myšku s Bridgeurem?
V cíli už jo. My se kousek prali hlava-hlava, ale když jsme probíhali cílem, tak jsem se ještě podíval a viděl, že tam Woody má čumák.
V průběhu závodu jste byli spíš ukrytí někde uprostřed pole, že?
Ono se tam vážně nešlo nikde probít. Šest koní dlouho běželo vedle sebe, bylo to strašně těžké.
Zvládl Woody celý kurz bez chybičky?
Skákal perfektně, i když nevěděl, co je před ním, protože se to zavřelo. Kolikrát neviděl. Ale je to šikovný kůň. Trochu se mi jen zakoukal na vodu a šel na ní doleva, ale takové věci se v dostihu běžně stávají.
Tohle byly poslední letošní tuzemské závody. Platí to i pro vás osobně?
Nevím, co teď budu dělat; kdybych jel za prací i do zahraničí, tak mě možná čeká ještě něco tam.
Ve Velké pardubické jste s Nikasem neuspěli, ale jaká to pro vás jinak byla sezona?
Neměl jsem tolik vítězství, protože jsem ani nejel tolik dostihů. Absolvoval jsem jich asi 37, dřív to bývalo přes stovku. Pro mě byla sezona dobrá, protože jsem už chtěl končit. Ale rozhodl jsem se vrátit a vyhrál jsem krásnou Velkou vratislavskou, což se taky nestává často, a dohromady čtyřikrát pěkné dostihy se Sergeant Thunderem. Jsem rád, že vydrželo zdraví a že mi lidi ty koně dali.
Nakoplo vás to tedy do té další?
Člověka to vždycky povzbudí. Ale spíš vždycky říkám, že budu končit, protože ze Štěpánkovic (vesnice u Opavy) to mám všude strašně daleko. Nikomu se nevyplatí, aby mi dával tisíc korun na cestu. Mám to kousek do Albertovce, kde však koně dostihoví nejsou. Od toho se to odvíjí. Pokaždé jsem se rád vrátil, když mi někdo nabídl něco, co by mi aspoň trochu pokrylo náklady. Koně miluju a někde ve fabrice nebo jiném zaměstnání bych se trápil. Ale jak to se mnou dál bude, to momentálně nevím. Uvidí se.
