Teprve jedenáct let se koná italská klasika Strade Bianche. Stále je to mladý a vzkvétající závod, přesto fanoušky i samotné cyklisty baví čím dál víc.
„Je to nádherný závod,“ rozplýval se už před startem Vincenzo Nibali. „Je jiný, máte při něm ohromnou radost ze závodění. Jízdou na šotolině se v něm snoubí i určitá historie, tradice, je to podobné jako na severských klasikách, které jsou přitom o tolik starší. Za těch pár let se z něj stal jeden z nejoblíbenějších podniků mezi cyklisty. A když dojedete na náměstí Piazza del Campo, máte zvláštní pocit, a to i když nevyhrajete. Je to štěstí.“
Úvodní ročník se konal v roce 2007 a přesto, že závod vstoupil do nejvyšší kategorie World Tour až letos, od počátku na něj přijížděla velká jména - vždyť už druhý ročník ovládl Fabian Cancellara.
Nabízí vše, co si fanoušek u televize a mnohdy i samotný cyklista může přát. Letos bylo na trase 11 šotolinových úseků o celkové délce 62 kilometrů. Navíc ty scenérie - projíždí se malými vesničkami v Toskánsku nebo mezi vinicemi v kraji Chianti.
Další plus pro Strade Bianche je obsazení. V době, kdy se cyklistika čím dál více specializuje, se tady sjíždí úžasný mix závodníků. O vítězství se perou skvělí vrchaři typu Nibaliho, Fabia Arua, Thibauta Pinota s klasikářským výkvětem světa - Peterem Saganem, Zdeňkem Štybarem a Gregem van Avermaetem.
„A to se často nestává, schází se tady úžasná skupina cyklistů,“ vypráví mladík Tiesj Benoot z Lotta-Soudal.
Třeba tým Cannondale letos do Itálie přivezl subtilního Rigoberta Urana i jednoho z nejlepších klasikářů světa Sepa Vanmarcka.
„A to opravdu není obvyklé, aby závodili spolu. Přitom na tomhle závodě mohou být oba lídry týmu. I proto, jak je to otevřená a nepředvídatelná klasika,“ vysvětluje sportovní ředitel Cannondaleu Fabrizio Guidi.
Nepředvídatelné to bylo i v sobotu, když už v polovině rozdělil skupinu favoritů hromadný pád.
„A kvůli tomu to byl nejtěžší ročník, jaký jsem zažil. Od té doby jsme jeli vepředu naplno, nebyl moment, kdy byste si mohli odpočinout. Bylo to jako závodění ze staré školy, opravdová klasika. Už před šotolinou to je vždycky boj, na ní je to riskantní a technické. A s tím větrem a deštěm to bylo ještě těžší a hlavně speciální. Miluju to,“ usmíval se „až“ druhý Greg van Avermaet.
Slovenský mistr světa Peter Sagan se už tři dny před závodem necítil dobře. V sobotu ráno se pak probudil s bolestí v krku. „Ale kvůli fanouškům a prestiži závodu jsem chtěl odstartovat a dojet co nejdál to půjde,“ přiznal pak.
Závod si užíval i Thibaut Pinot - nejpřekvapivější muž v celodenním úniku. Třetí muž z Tour de France 2013 platí za výsostného vrchaře, přesto si i on našel lásku k italské klasice.
„Spolu s Lombardií je to závod, který mám nejradši. A nezáleží na tom, že mi nesedí tak, jako jiným cyklistům. Vždyť má všechno proto, aby mohl být považován za velkou klasiku,“ rozplýval se.
Nebyl sám. Zdeněk Štybar projel cílem se svěšenou hlavou, ještě pár minut vstřebával zklamání ze čtvrtého místa, ale pak už se znovu usmíval. „Vždyť to bylo úžasné, vážně jsem si to závodění užil. V době, kdy se závod rozdělil, to bylo šílené. Ale právě proto i já miluju Strade Bianche,“ povídal.
Třetí Tim Wellens zase sliboval, že se určitě vrátí, ale snad nejlépe atmosféru závodu vystihl na svém Twitteru Tom Dumoulin, který napsal: „Nebyl to můj nejlepší závod, nebyl to ani můj nejšťastnější závod a ani ten nejchytřejší. Ale pane jo, jak to bylo cool!“
Ne, Strade Bianche zatím stále nedosahuje věhlasu prastarých klasik typu Kolem Flander nebo Paříž-Roubaix. Ale rychle je dohání.
