Jsem v pohodě, dlouho sama sebe před startem uklidňuje. Jenže deset minut předtím, než má vyrazit na trať, na ni vše dolehne. Tíha okamžiku.
Najednou je tak nervózní. Mnohem víc, než když na ledu stojí nachystaná k boji o světové zlato na 5000 metrů. Tohle je úplně jiný sport, jiný příběh, jiná výzva. A hlavně: tohle je její závod jediné šance.
Deset zemí. Jen závodnice z deseti nejlepších zemí projdou na hry.
„Na startu jsem si to protrpěla hrozně,“ přizná po závodě. „Když mi oznámili, že zbývá 30 vteřin do startu, úplně jsem se rozklepala. Fakt hrozné to bylo. Přišli tam i Češi s českou vlajkou, měla jsem tam svoji podporu, což bylo moc krásné. Ale v tu chvíli jsem začala být ještě víc nervózní.“
Konečně může jet. Sjíždí z rampy, vydává se na trať.
„Tohle je vyvrcholení naší pětileté cesty, která začala už na mistrovství světa v Kodani 2009,“ povídá kouč Petr Novák a ujíždí za ní v doprovodném voze i s reprezentačním koučem Tomášem Konečným, poradcem René Andrlem a mechanikem.
Už před nimi není žena, která se rve s technikou v každé zatáčce. „Zlepšila se ve šlapání, v posedu, ve všem. Martinin posun je vážně velký, to je bez diskuse. Zatáčky jede tak, že v nich sice neriskuje, ale ani v nich neztrácí,“ vykládá Andrle.
Čas americké legendy Kristin Armstrongové v tu chvíli svítí na první příčce průběžného pořadí. Podle něj se může Sáblíková orientovat.
Po prvním ze dvou kol jí Novák na 15. kilometru hlásí: „Jsi šestá.“
Cože? Až šestá? Zatrne jí.
„Říkala jsem si: Ty jo, za mnou startuje ještě jedenáct lidí, to znamená, že můžu skončit sedmnáctá. To snad ne!“
Šestá projíždí také posledním, třetím mezičasem. „Ale je to našlapané,“ sděluje jí do sluchátek Novák. „Martino, je to o vteřinách, jeď, jedeš na třetí flek,“ burcuje svěřenku.
Trenér ví, jak může hrát roli každá vteřina, každý časový zlomek. Jen setiny rozhodly o tom, že Tereza Huříková přišla o start v časovce v Pekingu 2008. Nestojí o opakování takového příběhu.
„Poslední dva kiláky jsem ji pořád je hecoval,“ řekne Novák po závodě.
Táhlá rovinka po mostě ve druhém kole, na které jí vítr vane do tváře, neuvěřitelně bolí. Připadá jí nekonečná
„V tom protivětru jsem si myslela, že budu zvracet. Příšerné, to se fakt nedalo. Zato do kopce před cílem se mi potom jelo nádherně, to byla úplná pecka.“
Právě na tomto kopci časově předstihuje Kanaďanku Whittenovou i Američanku Smallovou.
„Zajela ho fantasticky,“ ocení Novák.
Sáblíková se žene do cíle a bojuje proti času průběžně třetí Němky Worrackové. Vyjde to? Ano, může to vyjít... Ale ne, 2,5 vteřiny jí schází.
„Doufám, že tenhle kousek nakonec nebude rozhodovat o olympiádě,“ prohodí a bilancuje: „Šíleně těžká časovka. Snad nejtěžší, co jsem kdy jela.“
Zatím je čtvrtá. Nyní nadchází část závodu, která sice už nebolí fyzicky, ale je obrovským náporem na psychiku. Čekání. Dlouhé, vleklé, takřka hodinové. Čekání na to, co s jejím pořadím provede jedenáct tabulkově nejsilnějších soupeřek, které vyjely až po ní.
Alespoň dvě z nich potřebuje dostat ve výsledkové listině pod sebe, aby bylo Česko v elitní desítce zemí, zaručující Rio. Švédka Johanssonová je první ženou z poslední skupiny, která má slabší čas. Ještě jednu potřebuje!
Do cíle spurtuje Ruska Antošinová, tu Sáblíková na posledním mezičase porážela. Jenže... je o 58 setin rychlejší než Češka!
„Jestli tohle budou setiny, které mě o Rio připraví, tak se zblázním,“ pronáší opět s obavami královna rychlobruslařek. Bojí se. Do mysli se vkrádá ono dotěrné „co kdyby“.
Nedokáže vyhlížet v cíli na časy svých konkurentek. Vyjíždí se raději na trenažéru. I tady je však tak nervózní, že si aspoň zapne jeden z online přenosů závodu.
„Jenže tam neukazovali celé průběžné pořadí, ale jen nejlepších pět. Tak jsem čekala, až všechny projedou a až mi ukáží celé pořadí.“
Neví, že až za ní dojíždí Kanaďanka Canuelová a také Ukrajinka Solovejová, loni senzačně stříbrná. Až když naskočí konečné pořadí, rychle počítá. Jsem dvanáctá, ale přede mnou jsou dvě Nizozemky, dvě Němky, dvě Američanky, takže...
Nezdá se jí to? „Já jsem v zemích devátá, to snad není možný.“ V tu chvíli jí už přicházejí gratulace z Česka. Tolik gratulací.
Sedmnáct vteřin, o které byla rychlejší než Solovejová, rozhodlo v její prospěch.
Konečně to Martině Sáblíkové začíná docházet. Skutečně si vyjela letní olympiádu. Fyzioterapeutovi Tomáši Rakovi říká: „Já snad budu na stará kolena brečet.“ Do očí se derou slzy dojetí.
Těžko popsat emoce, které v tu chvíli ovládají její mysl.
„Já byla tak šťastná, že jsem ani na nic nemyslela. To bylo prostě úžasné, nádherné. Fakt jsem hrozně šťastná. Mluvili jsme o tom, že bych do Ria chtěla, a teď se povedlo.“
Přichází k ní Petr Novák. „A je hotovo,“ září. Sáblíková vidí, jak má i kouč slzy v očích. Je tu také René Andrle, který se stal přes léto jejím odborným poradcem a nyní líčí: „Byl jsem celej den tak nervózní. Já nerad prohrávám. Bral bych to hodně osobně, kdyby se to nepovedlo.“
Novák přitaká: „Taky já nerad prohrávám.
Pak si vzájemně skládají komplimenty.
„Ten výsledek je práce Petra a Martiny. Se mnou jen konzultují nějaké věci. Jsem jen malou částí toho všeho,“ povídá Andrle. „Petr připravuje Martinu fyzicky, a to je základ. Spolu pracují 17 let. Já k tomu jen občas řeknu nějaké technické záležitosti, nic víc.“
Novák ovšem vzápětí ujišťuje: „To víte, že nám René Andrle pořádně pomohl. Nevybrali bychom si ho, kdybychom nevěřili, že nám pomůže. A on zase dobře věděl, že já nejsem debil. Že když řeknu Pojedeme o olympiádu, není to jen výkřik do tmy.“
Rio 2016 bylo na jaře a v létě projektem, na který se plně soustředili. Brusle dočasně šly stranou.
„Udělali jsme pro to všechno. Také tady v Richmondu. Byl tu s námi René Andrle, byl tu s námi fyzioterapeut Tomáš Rak, byl tu i náš mechanik na kolo. Martina měla kolem sebe lidi, které zná a na které se může spolehnout. A ti lidé vědí, co si mohou Martině před závodem i při něm dovolit říct. Což byly maličkosti, které rozhodly, že se to nakonec povedlo.“
Trio nejlepších žen z časovky. Zleva stříbrná Anna Van Der Breggenová z Nizozemska, mistryně světa Linda Melanie Villumsenová z Nového Zélandu a bronzová Lisa Brennauerová z Německa.
Sáblíková nezná profil časovky v olympijském Riu.
Bude kopcovitější. I s 1,2 kilometru dlouhým sedmiprocentním stoupáním.
„Tak to ráda slyším, že výjimečně nepovede po rovině,“ reaguje.
Dostane dalších jedenáct měsíců na to, aby na svých cyklistických schopnostech pracovala.
„Cílový kopec zajela dneska neskutečně,“ připomíná Andrle. „Být tu trať těžší, tak je v Top 10 úplně jasně. Nezapomeňte, že dneska ji od absolutního 9. místa dělilo jen dvě a půl vteřiny. Rio bude mnohem víc tratí pro Martinu.“
Ale to teprve bude.
Teď, hned ve středu, letí Martina Sáblíková domů. Tak si to dopředu naplánovali. „Jsem tu už 14 dnů, těším se.“
Na trať, kde bojovaly ženy, prodlouženou o další pasáž mimo město, vjedou při časovce muži, včetně Jana Bárty a Petra Vakoče. A opět půjde nejen o medaile a pořadí, ale také o olympiádu.
„Klukům budu na dálku držet všechno, co mám,“ povídá dvanáctá žena šampionátu. „Bártič mi říkal, že dobrý, Vaky taky. Tak snad bude pohoda.“
