Přitom to byla kvalifikace velkých výkonů.
Už když ráno odcházel z pokoje, Michal Balner usoudil: „Dneska bude asi poprvé zapotřebí skočit k postupu limit, co vypsali.“ Tedy 570 centimetrů.
Nepletl se.
Přesto by se následné vystoupení Čechů dalo charakterizovat: Pohoda. Žádné velké nervy. Bezproblémový postup.
Kudlička si den před kvalifikací ještě naplánoval tvrdší trénink. Spousta soupeřů by nad tím možná kroutila hlavou. „Ale já věděl, že kdybych v pátek odpočíval, při kvalifikaci by to bylo až moc dobré, zato ve finále potom horší.“
Proto byl Kudlička v pátek v posilovně, běhal, pracoval na rychlosti. Pravda, trochu to pak bolelo a tělo ten zápřah v sobotu cítilo. „Do kvalifikace jsem šel se zataženou ruční brzdou,“ uznal později.
Do laťky ho však brzda nesrážela.
A Balner? Ten měl pocit, že mu všechno jde jako po másle. S rozcvičením byl hotový první z celé své skupiny. Přišel na stadion, začal skákat. „A hned jsem věděl, že je to technicky dobré. To člověk pozná.“
Teď stačilo jediné: ukočírovat vlastní hlavu. „S tou mívám na větších závodech problémy.“ Šest předchozích výpadků v kvalifikacích vrcholných akcí je toho důkazem.
Jenže sobota v Pekingu nebyla takovým dnem.
„Nevynechávej, skákej všechny výšky, ať se rozeskáčeš,“ radil mu Boleslav Patera, trenér českého dua. Jen na 565 centimetrech Balner jednou zaváhal. „Prošel jsem tyčku. Tak jsem si vzal tvrdší.“ A napodruhé skočil.
Kudlička 555 vynechal, šetřil síly. Leželi vedle sebe na trávě, občas prohodili pár slov.
„Dneska bude potřeba skočit sedmdesát.“
„Jo, musíme dát sedmdesát.“
Oba poté zdolali napoprvé potřebných 570. Postup byl jejich. „Podmínky byly dnes neuvěřitelné,“ liboval si Kudlička. „Na velkých stadionech většinou moc nefouká, ale dneska tady foukalo do zad přímo nádherně. Rozběh byl díky tomu na 80 procentech, bylo to zadarmo.“
Jak přibývalo povedených skoků soupeřů, chvíli si dokonce pomysleli: Aby nás v tom finále nebylo nakonec až dvacet.
Tolik jich sice nakonec není, ale i šestnáct je dost velké číslo.
„Trošku to s výškou limitu tady podělali,“ usoudil Kudlička. „Když letos deset kluků skočilo přes 580, tak nemůžou dát kvalifikační limit 570. Je nás tam moc, šestnáct kluků na finále, to je vážně hodně.“
Faktem je, že úroveň tyčky šla letos nahoru. „Mladí kluci kopírují techniku od Frantíka a rozebírají jeho videa,“ všiml si Balner. Frantík, tedy současný suverén této discipliny Renaud Lavillenie, vstoupil do kvalifikace až v jejím samém závěru na výšce 570. Jednou skočil, postoupil a zase šel.
„Vypadal zase tak suverénně, už od rozcvičení. Ale stát se může cokoliv,“ připomněl Balner.
Jak vysoko bude viset medaile? „Od 590 výš,“ usoudil.
Tyčkař Jan Kudlička při úspěšném pokusu na MS v Pekingu.
Kudlička nesouhlasil: „Pamatuju olympiádu 2008, kdy skočilo patnáct kluků v kvalifikaci 565, potom jsme šli do finále a tam stačilo 570 na bronz. Foukalo proti a dopadlo to takhle. Jasně, letos je tyčka výš. Ale 585 na čistý zápis by mělo na medaili stačit.“
Jeho maximem je v kariéře 580 centimetrů. Balner letos vylepšil český rekord na 582. „A jednu tvrdší tyčku, se kterou jsem ten rekord skočil, jsem si nechal na finále,“ vykládal.
Těšil se do ledu, až zchladí rozpálené tělo, na večeři a na pořádný spánek. „Dva dny před závodem je důležitý.“
V pondělí budou v sektoru opět spolu. „Bylo by blbé, kdyby tam byli tři Poláci, dva Francouzi a dva Němci a jenom jeden Čech, ne?“ povídal při pohledu na seznam finalistů Kudlička. „Ve dvou se to lépe táhne. Bude to pro mě poprvé, co si finále zaskáču s někým z týmu. Těším se na to.“
